Čtvrteční sloupek: Ty jsi bez práce, chudáčku?

Dostal jsem mail, který bez varování otevřu a v něm - fotka podprsenky. I s obsahem. A u toho krátký text: "Stojíme za vámi. Budete nám chybět." Přemýšlím, lovím v paměti - asi jako když vás na ulici pozdraví člověk, kterého byste měli znát. Už to mám. Nebudu chybět "jim". Ale majitelce. Člověk by nevěřil, co mu ztráta práce do života přinese zážitků.

Ještě v redakci magazínu. Bezradnost při uzávěrce.

Něco se změnilo. Ne. Všechno se změnilo. Mám pocit, že na mě lidi koukají, jako bych měl lupénku nebo mi právě umřelo morče. "Chudáčku," slyšel jsem dokonce. A přepadla mě z toho paranoia. Jdu do obchodu, vidím levné piškoty, ale schválně si vezmu ty dražší, protože se bojím, že by si lidi kolem řekli: "Nojo, nemá práci, šetří i na piškotech.“ Víc si dávám pozor, co nosím na sobě. V obchodě s oblečením se přistihnu při myšlence, že mě pozoruje jedna zákaznice. Jsem na ni vnitřně zlý. "Vyzáblino. Můžeš být ráda, že se před tebou vůbec otevřou automatické dveře."

 A další rána na ego. To když při zdvořilostních rozhovorech po „jak se máš“ dojde na „co v práci.“

"A co děláš ty?"

"Jsem novinář."

"Jo? A kde?"

"Na volné noze."

"To říkají ti, které nikdo nechce."

"Ale já mám pauzu v kariéře."

"Aha. Takže jsi dostal padáka?"

"Ne, dohodli jsme se."

"Takže jsi dostal padáka."

"Ale já teď..."

"Nic nehledáš a budeš nabírat síly na nové výzvy?"

"Přesně!"

"Jo, to taky říkají všichni."

Se ztrátou práce je to jako s rozchodem. Bolí, štve, cítíte křivdu, hledáte důvody, nechápete, ale po čase si řeknete "ať jde k čertu, kráva". A jednou ještě poděkujete, protože to bude ta nejlepší věc, co vás v životě potkala.

Ale po pár věcech se mi stýská.

Chybí mi bramborová kaše z prášku z naší firemní kantýny, důvěrně přezdívané chemička. K tomu ty protažené pohledy kolegů, když se naběračkou dlouze přehrabují v kastrolu s denním menu. (To označení „menu“ mi vždycky přišlo lehce nadnesené.)

Chybí mi každodenní ranní rituál na eskalátorech stanice metra Anděl. Během jízdy nahoru si musíte z protijedoucích schodů bezpodmínečně vybrat někoho, s kým byste šli… No prostě šli. Uvidíte ty stresy, když zbývá už jen pět schodů a pořád nic!

Ale zase můžu celý den chodit v teplákách. A zkoušet vařit. Na což jsem tedy nemehlo, že jste to neviděli. A to i když přijde na vajíčka natvrdo. Nejdřív jsem vzal moc malý hrnec. Pak do něj dal moc vody, až mi po varu vybublala na sporák. Vajíčka mi samozřejmě praskla. A… Ale o tom třeba zase za týden.

P. S.: Dnešní dávku narcismu jsem chtěl nahradit fotkou, o které píšu v úvodu. Ale směrem k majitelce mi to nepřišlo fér.