Bylo mi třiatřicet a od kamarádů jsem dostal darem kurz vaření. S následujícím vzkazem: "Je načase, aby ses začal chovat přiměřeně svému věku a naučil se něco pořádného."
Kolikrát já už to zkoušel!
Poprvé se ve mně hnulo svědomí, když se mě kdosi po roce v novém bytě zeptal, jestli mám doma troubu elektrickou nebo horkovzdušnou. Podruhé když jsem se v práci chtěl pustit do editování receptů a kolegové mě od toho vyhnali. Ale zkuste si to - v časopise máte omezený prostor, recept se do něj nevejde, tak musíte šetřit každou slabiku. Můj systém byl: "najemno nakrájená cibulka", ústupek "nakrájená cibulka" - poslední fáze "cibulka". Nebo: polohrubá mouka - hrubá mouka - mouka. Suroviny jsem nikdy nevynechával! Jen v největší krizi pepř a sůl.
Pak jsem se tedy rozhodl, že na vaření nic není a přešel jsem od teorie k praxi. Vytiskl jsem si z internetu recept na jakési těstoviny, plněné palačinky a šel nakupovat. Stálo mě to asi dvě hodiny a osm set korun. Nervy nepočítám. Netušil jsem, jak drahý může být parmazán, a přistoupil jsem k němu jako ke kupování eidamu. "To je dobrý, to nechte." Když bylo v receptu navíc striktně napsáno "nastrouhaný na hoblinky", netroufl jsem si vzdorovat a zakoupil jsem i tu věc, kterou ho na ty hoblinky nastrouhám.
Dorazil jsem zpocený domů a začalo další peklo. Rajčata. Jak moc nakrojit znamená nakrojit? Bazalka. Jak velká hrst je hrst? Jak velký hrnek je hrnek? Ze dvou hrnců slijeme do jednoho - ale do kterého? A jak mírný oheň je mírný? Snížíme plamen - ale jak? O kolik? Otevřel jsem si radši láhev vína. A hned to šlo líp. I jíst se to nakonec dalo. Až na to, že palačinky jsem měl asi udělat slané, ne sladké...
Každopádně to teď zkusím znovu. Aby mi už kamarádi před návštěvou u mě neříkali: "Budeš vařit, nebo radši půjdeme jíst ven?"
