Umanul jsem si psát blog každý čtvrtek, tak tady to mám. Zapínám internet, deset tisíc kilometrů od domova, kousek od řeky, ze které po setmění vylézají hroši.
Pohled ze Stolové hory.
Pár věcí, které si budu určitě pamatovat z výletu do Jižní Afriky.
1. První větu, kterou jsem po příletu slyšel. Byla od taxikáře. "Dám vám dobrou radu. Pokud budete chtít drogy, nekupujte je sami. Zavolejte mi, mám je za fix."
2. Kapitána z plavby kolem Kapského Města: "Když se vám udělá špatně, tady jsou pytlíky na zvracení. Pokud je naplníte, zavážeme vám je a dáme s sebou domů. Bude to váš jihoafrický suvenýr."
3. Američanku, která s námi každé ráno jezdí v džípu na safari. Má špatný zrak a nevidí nic, co je menší než žirafa a slon. Všechno ostatní jí musíme fotit my. "Ona si snad nevšimne ani toho hrocha, to není možný. Vždyť je velkej jak kráva!" Aby toho nebylo málo, dnes v autě dokonce usnula.
4. Víno a steaky. Byť když přes den vidíte pštrosy a antilopy živé a večer na jídelním lístku, nemáte to srdce a radši si dáte salát.
Ale trochu vážněji. Jižní Afrika je asi nejhezčí země, ve které jsem kdy byl. Platí to o přírodě, jídle, lidech. O plážích, vinicích, Mysu Dobré naděje, pohledu ze Stolové hory, Krugerově národním parku i číšnících v restauracích. Za některé předsudky jsem se až styděl. Jsou tu určitě místa, kam není radno chodit po setmění a sám. Ale kde nejsou. Navíc mi přijde, že je jich míň, než by člověk čekal z různých článků během posledního mistrovství světa ve fotbale.
Mimochodem, koupím si vuvuzelu. Stojí pár korun.
P. S.: Na cestování mě baví ještě jedna věc: pozorovat turisty z různých zemí. Rusy, které podle oblečení poznáte z půl kilometru, věčně elegantní, ale taky dost arogantní Francouze, sebestředné Američany, Japonce posedlé rouškami přes obličej... Ale i Čechy. Nás je taky na cestách dost snadné poznat. Ale o tom třeba zase příště.
