Rámy plné krásna

/Interview s PhDr. Ing. Marií Lhotovou/ Pro POZITIVNÍ NOVINY www.pozitivni-noviny.cz exkluzivně 4. 3. 2006 Jarmila Moosová

Vstoupit na stránky PhDr. Ing. Marie Lhotové je jako navštívit dobrého přítele. Na stěnách všude kolem tu visí rámy plné krásna.   ■  Když jsem hledala na síti vaše jméno, zjistila jsem, že se zde objevuje na několika místech, v různých souvislostech. Bezprostředně po maturitě jste zaměřila svoje vysokoškolská studia technickým směrem. Byl to váš záměr či jen souhra okolností? Když jsem byla na střední škole, rozhodla jsem se k dalšímu studiu na VŠ během 1. ročníku. Tehdy to bylo ještě rozhodnutí nekonkrétní. Jestli potom výběr studijního oboru byla souhra okolností nebo záměr, neřeknu přesně, bylo to obojí. Bylo to mé rozhodnutí, podpořené okolnostmi. Třeba i taková okolnost, že mě bavila matematika, nebo že jsme si podávaly přihlášku spolu s kamarádkou, hrály svou roli. Jak mě bude bavit další pracovní zaměření  v praxi, to jsem tehdy vůbec neřešila. Byla jsem nevyhraněná, bavilo mě všechno.

■  Co v člověku dřímá, to má dříve či později šanci se projevit.  Z vaší současné praxe je patrné, že zájem o psychologii a léčbu lidského nitra je vám velmi blízký. Věděla jste o něm již o mnoho dříve, než jste se touto cestou vydala profesionálně? Když se podívám nazpět, myslím si, že můj zájem o psychologii dostal konkrétnější podobu v mém následném zaměstnání v obchodní komoře. Mou oficiální pracovní náplní byla standardizace zahraničně obchodních dokumentů tak, aby mohly být centrálně počítačově zpracovatelné. Byla jsem zařazena jako tajemník Komise pro otázky zahraničního obchodu a Racionalizační komise pro standardizaci a mechanizaci prací v mezinárodním obchodě. K tomu v hluboké totalitě. Ne že by se v této oblasti nedalo pracovat, ne že by se tam nedali najít zajímaví lidé. Ale deficit něčeho, co  by se mohlo alespoň vzdáleně podobat zájmu o mezilidské vztahy, o vnitřní svět člověka, o lidské problémy, konflikty či nemoce, jsem začala pociťovat postupně, pomalu, ale naléhavě. Okamžik rozhodnutí se pro psychologii si nepamatuju. Vím jen, že jsem si jednoho dne vyzvedla přihlášku, dala na ni razítko, jako že mě zaměstnavatel doporučuje a podala ji na filozofickou fakultu. V té době jsem čekala své druhé dítě. ■  Mystikové nás vedou k poznání, že v životě vlastně žádných náhod není. Zadívám-li se na vás jako na bytost duchovně velmi vyspělou, poněkud mě vyruší předchozí ekonomická profese. Můžete laikovi vysvětlit, jak se obě tato zaměření v praxi snoubí? Dovedu si představit, že by se ekonomické zaměření a psychologická profese mohly doplňovat, a jistě i obohacovat. Máme řadu aplikovaných oborů jako např. psychologii řízení, psychologii práce, psychologii reklamy, obchodu a mnoho dalších. Praktickým výstupem je třeba skutečnost, že psycholog si umí vést  účetnictví, rozumí statistikám, mezioborovým vztahům v ekonomice.  Mně se však v praxi tato zaměření „nezasnoubila“. Dokonce ani to účetnictví si udělat neumím. Chtěla jsem jinam, měla jsem určitý pocit zpožděnosti, zaměřila jsem se hned, jakmile to šlo, na psychologii klinickou, a to velmi intenzívně. Psychologická profese mě zaujala, vtáhla a zaměstnala vlastním studiem, výcviky, atestacemi akurzy natolik, že takřka žádný prostor pro tu předchozí nezůstal. A vzdělávání, protože psychologii také přednáším studentům, je nekončící záležitost. I když jsem práci v ekonomické oblasti předtím za nic nepřekonatelného nepovažovala, hluboce jsem si oddychla. Žiju dokonce s pocitem, jako bych se od něčeho zachránila. Asi od toho, co mi není vlastní. ■  Pojem „alternativní medicína“ v našem slovníku naprosto zdomácněl. Homeopatika, masáže… obojí přijímáme víceméně pasivně. Arteterapie však vyžaduje naši tvůrčí spoluúčast, nemýlím-li se, kupříkladu koláže. Čím se liší práce s klienty výtvarně nadanými od těch talentem méně obdařených? Máte pravdu, arteterapie rozhodně vyžaduje tvůrčí spoluúčast. V žádném případě však není věcí talentu a nadání. Zásadní význam v arteterapii má exprese - výraz v rámci sebevyjádření. Dalším účinným faktorem z toho vyplývajícím je tzv. vhled - pochopení souvislostí a  možnost proměny výtvarného projevu. Přes tento prožitek přicházejí  potom možnosti změny v těch vnitřních psychických strukturách, kde dosud bylo „zablokováno“. Pokud jde o otázku „kvality“ výtvarného projevu, na tu máme v arteterapii úplně jiná měřítka. Výtvor má být autentický, necenzurovaný, spontánní. Je to prostor pro setkání se sebou samotným. U školených výtvarníků se může v procesu arteterapie někdy stát, že získaná, nebo lépe řečeno naučená schopnostvýtvarného vyjádřování, se  nedokáže otevřít možnosti  proměny. Je to tím, že vědí, jak správně pracovat s kompozicí, perspektivou, barvami, zlatým řezem…, zaměří se na krásno a často „utečou“ do „bezpečnějšího“ abstraktna, a jejich produkce se tím může stát pro psychoterapii méně užitečnou. ■  Prohlídka vaší galerie obrazů na webových stránkách rozhodně stojí za to. Ještě v tuto chvíli ve mně doznívají ty nejpříjemnější pocity –  především vaše oleje si dle mého nezadají s díly velkých mistrů. Můžete říct, zda je vám při vlastní tvorbě bližší akvarel či právě olejomalba? Tady zase neodpovím jednoznačně, je mi blízké obojí. Akvarelem jsem začínala na studiích v ateliéru arteterapie na Univerzitě v Českých Budějovicích.  Akvarel totiž nese více arteterapeutického potenciálu než jiné techniky. Je to tím, že je zde dán prostor gravitaci materiálu – práci vody, gestu ruky. Potom ne vše, co se děje na listu papíru, je záměrem. Na nás je, abychom dovolili…. Obrázek se zde vytváří rychlými tahy a my připustíme určité samovolné dění. Sami do něho zasahujeme proto, aby ono dění dostalo kultivovanou podobu. Akvarel je akční, rychlý, nedovolí příliš rozmýšlet. Autor pouze dotvořuje, dává konečnou podobu něčemu, co plně nemohl ovlivnit. V obecné rovině je to paralela života, kdy dotvořujeme to, co je dáno okolnostmi, a také sami v sobě  dotvořujeme to, co je nám dáno. Olejomalba naproti tomu „drží“ od začátku. V současné době je pro mě důležitá tím, že počká, až mám čas, kdykoliv mohu znovu zasáhnout do už hotového, dolaďovat barevnost a vytvářet vrstvy. Také ve mně vyvolává pocit delšího, stabilnějšího, neblednoucího trvání. ■  V souvislosti s hledáním informací o vás jsem narazila na malířskou dynastii Lhotů z Rakovníka – nabízí se otázka: Jste vy sama její součástí či jde o pouhou shodu jmen? Jméno Lhotová mám od 80. let a mám je získané svatbou s Janem Lhotou z Prahy, takže součástí malířské dynastie Lhotů z Rakovníka nejsem. Jmenovala jsem se Houdková, matka Hajná. Ale ani  tady zřejmě nebude příbuzenství se známým malířem. Doma máme několik obrazů strýce - Josefa Hajného, další strýc - Václav Hajný, zase zanechal řadu vyřezávaných dřevěných objektů. Někteří z mých předků byli kováři v panství Hluboká n. Vltavou. ■  Obecně je také známo, že umění uvolňuje vnitřní napětí tvůrce samotného. Potvrzuje toto tvrzení, že vy sama jste ve svém životě prošla zátěžovými situacemi? Jistě jsem zátěžovými situacemi prošla. Nikomu z nás se nevyhýbají. Redukci vnitřního napětí ve výtvarném procesu mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Možnost najít se ve výtvarných projevech, porozumět si, konfrontovat se s něčím, co si nechci přiznat, i tu mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. ■  Prozradíte nám váš vztah k Bohu a víře? Ano, věřím v Boha a přijímám katolickou tradici. Vnímám zde jakousi spojující jednotu. Bůh-člověk-stvoření-svět. Jsem za ni vděčná své matce. Cítím se v ní dostatečně svobodně, dovoluje mi širší pohled na svět, dovoluje mi přemýšlet. Bere vážně svět, Boha ve světě, lidskou aktivitu, snahy a tvořivost. Obdiv ke stvoření se nám ukazuje právě ve světě křesťanského umění.
   
  ■  „Chceš-li požádat přítele o radu, ptej se nejprve, kým onen přítel je“ - moudré pravidlo. Něco už o vás víme a můžeme se tedy s důvěrou svěřit do vaší psychoterapeutické péče.
Informace o provozu vaší ordinace, včetně bohaté ukázky obrazů, najdeme na stránkách http://www.volny.cz/marie.lhotova/index.html. Přesto se nyní rádi necháme pozvat vámi osobně. Co příjemného nás u vás čeká? Tato vaše otázka „Co příjemného nás u vás čeká“ mě velmi zaskočila. Když přijde nový pacient či klient do mé ordinace, dostane se mu určitého „varování“ v tom smyslu, že psychoterapie, ani arteterapie, má-li opravdu pomoci, není věc příjemná. Pacient si nechodí odpočinout, musí vynakládat své síly, vůli a snahu. Přemýšlet, malovat, lepit, dívat se na svá díla a mluvit. Mít odvahu, protože je konfrontován s úseky života, které byly velmi těžké, se situacemi, na které se snažil zapomenout. Vše je spojeno s nejistotou, co se dozví, co se s tím bude dělat. Co vlastně na sebe řekne? A malování… Představte si, že řada lidí naposledy držela štětec na základní škole. Najednou se chce výtvarný projev. V krátkém čase také není lehké vysvětlit,  a pro pacienta  bez výtvarné zkušenosti pak pochopit, hloubku a smysl této aktivity, aby mohl uvěřit, že lidská tvořivost v podobě výtvarných artefaktů může pomáhat sebepoznání, sebeprožívání ve světě, bytí v kontaktu se sebou samotným, že dovolí zpracovávat nevědomé procesy, pochopit motivy, porozumět emočním stavům. Nenabízím ani rady, jen nasměrování ke zdraví, k pravdivosti a k rozhodnutí o naplňování svých životních možností.
  ■  Děkujeme, že jste si udělala čas pro naše Pozitivní noviny a zodpověděla mé otázky. Jsme hrdí na řadu osobností, které se u nás ve stále větší míře objevují. Cítíte se dobře v této společnosti? Pozitivním novinám přeju vše pozitivní, vzbuzují vědomí smyslu lidské práce, komunikace a vzájemného obohacování. V otázkách, na které jsem odpovídala, ožily některé skutečnosti z mého života, které jsem nepozorně a nelítostně nechala za sebou. Vnímám je teď sama pro sebe užitečně  jako příležitost znovu se vrátit, zformulovat  a zařadit. Ano, cítím se dobře.