Jsem v zodiaku OPICE. Ty jsou, jak známo, zvídavé. Ano, také jsem, a velmi. Když jsem sahala po knize prý nejkontroverznější české spisovatelky z důvodu přijít na kloub oprávněnosti toho označení, zcela přirozená lidská (či ženská, chcete-li) ješitnost našeptávala do mých uší: Na něco si hraje, holka jakási. Člověk je vždy tím, o čem přesvědčí své okolí, že jím je. Zaplatit, uplatit a podplatit se dá přece všechno... a tak dále a tak hůře.
Zároveň však, protože se o sobě domnívám, že jsem vysoce tolerantní a objektivní typ, nezbylo než si své potměšilé domněnky ověřit či vyvrátit. Přistupovala jsem k obsahu zcela nezaujatě, jako když berete do rukou nezáživná skripta a minimálně je musíte přečíst, když už ne přímo nastudovat. Překvapilo mě, jak to šlo hladce, jak jsem se na další větu, stránku, kapitolu těšila, že jsem byla schopná zapomenout na svůj věk a postavení a jako pubertální školačka rozevírat knihu všude, kde bylo aspoň trochu světla na čtení, a to vleže, vsedě, při chůzi v ulicích či obchodních domech.
Hltala jsem každé písmeno knihy (pro mě jakoby z kategorie poznání osobnosti) jako divá, jako šílená, jako smyslu pro okolní realitu v tu chvíli zcela zbavená. Ocitla jsem se uprostřed příběhu o totální nadvládě a podřízenosti pro trochu toho sexuálního napětí. Taková prachsprostá masturbace jednoho druhým s totální absencí lásky.
A najednou jsem ji tam cítila, bylo jí všude mezi řádky dost a dost, v podobě, v jaké ji ten který člověk je schopen vnímat. Konečně, proč ne, když všechno je láska...
Prožila jsem tak pár týdnů ve vztahu dvou lidí, kteří si pro svoje životy vybrali cestu, diametrálně se lišící od té mojí. Cesta dvou jiných lidí.
Místy jsem cítila nutkání pustit se do stejného dobrodružství jako hrdinka - to abych se mohla věnovat jiným (svým oblíbenějším) činnostem než vaření, praní, žehlení, a úklidu a přitom měla doma jako ve škatulce, místy jsem cítila vzrušení v situacích, kdy do hry vstoupila nejrůznější erotická dráždění, ale v konečném důsledku jsem dospěla k poznání, že NECHCI.
Nechci zakusit totéž, nechci změnit svoji osobnost, nechci mít příležitost se jednou sama nad sebou (v lepším případě, pokud toho člověk ve víru S/M ještě schopen je) pozvracet. Nemyslím si, že všechno, co člověk dělá, je lidské, protože je toho schopen.
Četbou románu OTROK jsem se tak mohla podívat do zrcadla vlastní duše a vím, že v případné konfrontaci s tímto fenoménem - má-li někdy v mém životě ta chvíle také přijít - si budu vědět rady. Úsloví, že cesta do pekel je zlatými kachlemi dlážděná, víc než cokoli jiného vystihuje podstatu tohoto tématu.
Děkuji Sylvě Lauerové, že jsem směla vstoupit a žít paralelní život. Ta imaginární několikahodinová chvíle mi zcela stačila. Věrněji by to napsat nemohla. Přeji jí opravdu mnoho, přemnoho vděčných čtenářů. Patřím k nim.
http://www.vanaspen.com/otrok.php
