Být či nebýt

(Neumím se rvát o sebe jako o ty druhé. Ale zkušenost, že už v tom nejsem zdaleka sama, že mnozí z mých přátel se v dnešní době potýkají s nejrůznějšími křivdami, mě nabíjí silou, abych se to učila...)

JM

Nemám ekonomické, právnické ani jiné akademické vzdělání. Z jazyků zvládám jedině český, a to daleko lépe v projevu mluveném než psaném. Nevyučila jsem se žádnému řemeslu. Porodila jsem tři syny, které jsem za asistence dvou otců a několika málo milenců vychovala v zodpovědně pracující a morální občany tohoto státu. Pokud tedy do obou označení smím zahrnout  třináctiletého žáka základní školy dosud ve všestranném vývoji. Oprávněně očekávám, že obstojí jako jeho starší dospělí bratři. Výchově všech tří věnuji od jejich narození nadstandardní péči.

V souladu s aktuálními potřebami rodiny jsem v posledních třiatřiceti letech sbírala zkušenosti v několika zcela nesourodých zaměstnáních. K dnešku jsem tak byla prodavačkou potravin, skládačkou pánských košil, mzdovou účetní, bezpečnostním pracovníkem na úrovni pochůzkáře i vedoucího ostrahy objektu, redaktorkou, ředitelkou romského centra, uklízečkou, telefonistkou, obchodnicí-školitelkou i mediální manažerkou.

V čase tzv. mateřských dovolených jsem se stala vyhledávaným výrobcem originální ručně pletené oděvní tvorby, kosmetičkou a vizážistkou, básnířkou a spisovatelkou, asistentkou realizátora deseti ročníků celostátní soutěže krásy.

Čas vyšetřený po splnění povinností vůči zaměstnavateli a rodině jsem věnovala kulturní, redakční, publicistické a textařské činnosti a blahu svých bližních. Nezištně. Dny nahodilé pracovní neschopnosti zpěvu. Dnes vím, že všechno bylo špatně.

Těším se na svoji smrt. Věřím totiž, že jako duše bez těla tam "nahoře" dostanu další šance k realizování se na této krásné planetě. Znám už teď svoji představu. Chci být velkou manažerkou, šéfkou významné tuzemsko-zahraniční firmy, která pod tlakem výhružek donutí svého zaměstnance podepsat výpověď pracovní smlouvy v den počátku pracovní neschopnosti. Chci být kožní lékařkou, co pacientovi v akutním stádiu choroby tu pracovní neschopnost ukončí nekompromisním tvrzením, že jí to po čtyřech měsících jejího trvání ukládá neúprosný zákon. Chci být referentkou správy sociálního zabezpečení, která začínajícímu nezkušenému živnostníkovi, připravenému platit dobrovolné zdravotní pojištění, rádoby fundovanými informacemi zlomí vaz, když mu po dlouhých třech měsících úporného zápasu s ošklivou chorobou telefonicky sdělí, že mu nárok na výplatu nemocenských dávek nevznikl. A chci být největším orgánem v zemi, v jehož pravomoci je sjednat nápravu předchozích pochybení. Vlastně nejvyšším. Tím panem ministrem, co mu jeho "mančaft" položí na stůl souhrn vašich odpracovaných dob v délce dva a půl roku (nejspíš se dnes úředníci zabývají nanejvýš pětiletými archívními záznamy), aby vaši zoufale prosebnou žádost mohl okomentovat lakonickým verdiktem: Dle zákona toto, toho, toho a ještě tamtoho nemáte nárok na nic. Lituji, že pro vás nemám příznivější zprávu.

Jsem opravdu zvědavá, jak se budu cítit v jejich kůži. Ovšem za předpokladu, že na oplátku oni budou v té mojí.

PS: Nakonec, proč ne největším orgánem? Jeho ženským protipólem už jsem v tomto životě patrně byla.