Nebude to o tom, jak jsem se zázračně šokem vyléčila :), ale měla jsem vždy takové přání, aby se to stalo. Psychika mi nefungovala a moje okolí to nechápalo a netolerovalo.
Viděla jsem jednu takovou tu bláznivou disneyovku. Nějaká postavička byla neohrabaná a pomalá a všem lezla na nervy. Pak šel jednou ten dotyčný kolem popelnic a dostal tyčí po hlavě, najednou byl bystrý a rychlý! A oblíbený! Mně to samozřejmě připadalo hrozně bezva, a kdyby mi někdo zaručil, že po takovéto terapii mne přejdou deprese, chronická únava, ADHD a jiné psychické neduhy, tak bych to samozřejmě ihned podstoupila.
Ale proto, že to zřejmě nešlo, pomýšlela jsem na ukončení své existence, cítila jsem se velmi ponižovaná tím, že mi psychika nefunguje a tím, že kvůli tomu v životě neprospívám, "nefunguju", a kdokoli mne může za to kritizovat, odsuzovat, pomlouvat mne, chovat se ke mně ponižujícím způsobem a tak dále.
Ještě před třemi roky se mne terapeut, který mne z dřívějška dobře znal, ptal, jak se mám. Řekla jsem mu, že opravdu mnohem lépe, ale že jsem stejně pořád každý den "na parapetě". Což pro mne znamenalo, že kdybych z dostatečné výšky skočila a svou ponižující existenci ukončila, moje trápení by tím skončilo a byl by klid.
Byly to úlevné myšlenky. Vím, že jsem takové myšlenky měla skutečně každý den, a jediná volba byla mezi "parapetem" a skutečnou terapií, která mi naštěstí pomáhala. Měla jsem malé děti a ty pro mne byly dostatečnou omluvou za to, že žiju.
Chodila jsem do terapií, praktikovala různé postupy sama na sobě každý den. Ale trvalo, než se opravy psychiky nasčítaly tak, že jsem dokázala a dokážu fungovat jako zdravý člověk, cítit se dobře a zodpovědně za svůj život.
Stále jsem se snažila se uzdravit, ale nikdy jsem nevěděla, jestli se mi to podaří ještě v tomto životě. :) Ale povedlo se!
