Dítě se narodí s nárokem na přijetí a na lásku. Matka je instinktivně vybavena na to, aby o dítě láskyplně pečovala. Co když se něco pokazí, když je matka traumatizovaná, neschopná citu a péče?
Narodí se jí malá bezmocná bytost a matka nepocítí onu úctu a lásku a něhu k tomu novému stvoření, novému životu? A tu přirozenou touhu pečovat o něj a ochraňovat jej ...
Ale začíná to už dřív, jako touha mít dítě, radost z toho, že v ní roste nový život...
Potkala jsem se v terapeutickém stacionáři se ženou, stejně jako já měla malé dítě, řekla mi "Ty jsi matka, já se tak necítím, závidím ti to."
Mirka se svého dítěte vzdala, nechala svou dcerku ve výchově v rodině jeho otce a byla jen "vzdálenou matkou".
To, co jsem já v sobě měla jen tak k dispozici, ona to neměla, nenacházela to v sobě, a mně jí bylo líto.
Jaké je to štěstí "být matkou". Jak moc se toho musí pokazit, aby byl zničen mateřský instinkt?
Obě jsme měly nemateřské matky.
Já se cítila pokažená celá, dysfunkční. "Jen" tohle mi zůstalo, schopnost být matkou. Ona zas byla profesionálně úspěšná, ale schopnost být svému malému dítěti citově matkou, jí chyběla.
Měla jsem ráda své dětství, svůj svět a nechtěla jsem být dospělá. Snad to u ní bylo naopak?
Jako společnost žijeme špatně.
Nestaráme se o sebe navzájem, nestaráme se o svoje matky a o svoje děti.
Namísto pospolitosti, společné péče o matky a děti tu vládně konkurenční boj a kastování. Vládnou nesprávné hodnoty.
Rodiny jsou elementární, malé, podpora širší rodiny je dobrovolná.
Každý se snaží přežít so nejlépe, jistě, některým to jde dobře a užívají si života. Ale s narušenou psychikou a s nedostatečnou podporou to jde špatně.
A když chce rodina, kde oba dospělí zápolí s dysfunkční psychikou, přežít, jako třeba byla ta moje, někdo za to musí zaplatit. Nejslabší článek jak se říká, dítě.
Mám za zlé této společnosti, že mne, živé a citlivé dítě, zavřela do klece panelákového bytu se dvěma duševně narušenými lidmi, kteří si se mnou mohli dělat co chtěli.
A když jsem se jako dospělá chtěla uzdravit, dali mi prášky, které mi nepomáhaly. A přesvědčili mne, že jsem psychický mrzák nadosmrti.
Ale uzdravila jsem se, neměli pravdu.
Tato společnost se musí naučit uzdravovat sama sebe - psychoterapií, ne prášky. Jinak bude jen dál a dál obětovat své děti, aby přežila.
***
