Musím bohužel říci, že jsem se setkala spíše s velkým nepochopením, co se týče mých psychických poruch a deprese. Dostávala jsem ortel nevyléčitelné. Nebyla to pravda.
Musela jsem se stát sama odborníkem na své vlastní psychické poruchy a deprese, abych se uzdravila.
Psychologie stále přichází s novými poznatky. A než se poznatky dostanou do praxe, trvá to. A také, v psychologii a psychoterapii existuje mnoho směrů, které mají různé názory na podstatu problému a na možnosti léčení a uzdravení. A odborníci si prostě mohou vybrat. Vyberou si to, s čím souzní na základě své vlastní zkušenosti, samozřejmě. Nebo, odvažuji si říct, se rozhodnou pro to, co je pro ně prostě pohodlné.
Moje první kroky, co se týká léčení, vedly na psychiatrii.
Bylo mi devatenáct let. Připravovala jsem se v té době na přijímací zkoušky na medicínu, byla jsem velmi materialisticky založená. Což té době odpovídalo. Také této době odpovídal nedostatek informací o duševních problémech. V učebnici jsem našla popis toho, co se mi s mou psychikou dělo. Byla tam ta maniodepresivní křivka. Řekla jsem si " Aha, tak teď vím, co se mnou je, tak musím jít na psychiatrii, aby mi "na to něco dali" a tím bude můj problém vyřešený."
Byla jsem diagnostikována jako maniodepresivní. Léky mi nijak znatelně nepomáhaly, měly spoustu nepříjemných vedlejších účinků. Jednalo se o antidepresiva a neuroleptika první generace. Psychiatři mi řekli, že mne léky neuzdraví, ale když je nebudu brát, bude mi hůř. Věděla jsem, že mi je úplně nejhůř, jak mi může být. Alespoň, nikdy předtím a ani potom, mi už hůř nebylo (když vynechám útlé dětství, na které jsem si v té době bohužel graficky vzpomínala).
Psychoterapie v té době existovala, ale nebyla mi doporučena, protože by mi prý mohla ublížit, údajně bych se "psychicky rozpadla". Ve skutečnosti na mne mělo přesně takový dopad to, co jsem podstupovala na psychiatrii. Silné dávky léků mne paralyzovaly fyzicky i psychicky a v tom stavu, ve kterém jsem se nemohla ničemu bránit, mi hustili do hlavy, že není naděje... Mohla jsem to jen bezmocné nasávat do vědomí, jako houba. Bylo to nefalšované vymývání mozku. Po roce jsem se otrávila léky, protože jsem tomu všemu uvěřila. A stalo to díky "léčení" na psychiatrii.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po letech dostala k psychoterapii a dostala jsem stejnou informaci! Deprese jsou nevyléčitelné. Psychické poruchy jsou nevyléčitelné. Psychoterapie mi má pomoci, aby se mi s mými depresemi a poruchami lépe žilo. Málem jsem spadla ze židle, jak mne to šokovalo. Tato filozofie přetrvává i v dnešní době, třebaže existuje mnoho odborné literatury o tom, jak psychické poruchy léčit.
Například v organizaci Fokus jsem na toto téma celkem nedávno vyslechla přednášku. Paní ředitelka namalovala kuličku a na kuličku několik šrámů. To je duševně nemocný klient, řekla. Okolo kuličky namalovala šipky. A to je psychoterapie, řekla. Nesnažíme odstranit ty šrámy, ale, působíme na klienta tak, aby se mu s nimi lépe žilo!
Do Fokusu chodím stále na skupinovou terapii. V poslední době se z denní místnosti pro klienty, kde bylo možno posedět, počkat, uvařit si čaj, vyjít na terasu, stala denní místnost pro terapeuty. Pacienti tam mají přístup nyní zakázán. Vůbec se tomu nedivím, připadá mi to příznačné. Při takovéto filozofii práce terapeuta potřebují jistě terapeuti tuto místnost více než jejich klienti!
Vychází mnoho knih o traumatu a jeho léčení, o vývojových poruchách a jejich léčení. Informace jsou dostupné. Ale co se týká tohoto dostupného vědeckého poznání, to tyto odborníky zcela evidentně nezajímá. Prostě to jde mimo ně.
A to není jenom tato organizace. Já jsem věděla, že v mém dětství se mnou bylo nevhodně zacházeno a jako dítě jsem si uvědomovala, jak mne to ničí, jak se musím vzdávat sama sebe. Proto jsem se pak v dospělosti stále snažila najít terapie. Ale narážela jsem na nepochopení, nedůvěru, odmítání, zlehčování, na diagnózy a jiné šuplíky, bylo to téměř beznadějné. Ať byly tyto terapie placené nebo zdarma, "na pojišťovnu".
První terapie vůbec, kterou jsou zažila (placená), byla psychoanalýza. Chodila jsem k psychiatrovi sexuologovi a psychoanalytikovi Dr. Jaroslavu Vaňkovi. Mluvila jsem o svém zážitku s otcem. Otec po mně něco chtěl, co jsem nedokázala dobře splnit, pak se mne rozeřval. To bylo vždy jeho běžné chování směrem ke mně. Dr. Vaněk mi tenkrát řekl "To byla ale přece situace, ve které je obtížné splnit to, co si táta přál. Vždyť to ten táta přece dělá schválně". Pro mne bylo velmi zřejmé, že má doktor pravdu. A přesto bylo velmi obtížné tomu uvěřit. Že to se mnou rodiče nemyslí dobře. Že mi schválně škodí. Že mi ubližují proto, že z toho mají nějaký prospěch.
Co je pro mne nápadné na této situaci, ve které jsem pochopení, díky odbornosti pana doktora zažila, je to, že toto už se nikdy víckrát nezopakovalo. Pokud jsem se vystudovanému odborníkovi snažila vysvětlit, že mi oba (!) rodiče ubližují schválně, bylo mi to vymlouváno, byla jsem za paranoidní. Mé tvrzení nebylo bráno vážně. Měla jsem se snažit své rodiče lépe pochopit. Měla jsem najít jiný pohled na věc. A tak dál.
Prostě, v terapiích jsem byla vesměs velmi zoufalá. Byla jsem ve svém světě a měla jsem svou pravdu. Odborníci byli ve svém světě a také měli svou pravdu. Nebyli schopni mne vidět, takovou, jaká jsem byla díky tomu, co se mi v dětství stalo. Měla jsem vidět sama sebe jejich očima, abych uzřela pravdu. To opravdu nefungovalo...
