Nic mne neučili, měla jsem všechno umět. Řekli mi, že mám věci dělat dokonale a to mělo stačit. "Dokonalost" jsem vnímala jako náboženství. Mám se klanět, mám sloužit, nevím komu a nevím jak. A bible nikde, žádný návod..
Matka dokonalá nebyla a za to jsem mohla já.
Neustále za něco obviňovala, pomlouvala mne před otcem, před příbuznými, před cizími lidmi. Lhala o tom, jak se chovám, že jí nepomáhám. Ve skutečnosti mne přetěžovala. Nikdy jsem neudělala nic dobře a nikdy podle ní nebylo nic hotovo. "Nikdy nic neuděláš pořádně.", říkala. A taky "Jestli to nechceš udělat dokonale, tak to nedělej vůbec." Dávala mi zažívat pocity naprosté marnosti a nemohoucnosti. Nikdy nebyl důvod ke spokojenosti, klidu a pohodě.
Zuřila tak, že mne potřebovala zmlátit. Musela na tom být závislá. Záminku si našla a nebo taky ne.
Prostě si tu zuřivost, která se v ní probudila, potřebovala vybít, na mně. Její fyziognomie se změnila. Představovala jsem si, že se mění v čarodějnici. Byla ošklivá, zlá, nekontrolovala se. Já jí byla vydaná napospas a nevěděla jsem, jestli to přežiju. Bila mne hlava nehlava. Vzala na mne šňůru od holicího strojku a bila mne tím koncem, kde byla zástrčka. Fackovala mne tak, že jsem to z druhé strany brala o trubky na zdi a omdlévala jsem. Také, stejně jako otec, si potrpěla na to, abych skončila na zemi. Pak do mne někdy i kopala.
Když jsem byla hodně malá a byla jsem na podlaze zmlácená a ona byla se mnou hotová, zvedla mne z podlahy tak, že mne popadla za ruku a za tu ruku držela, zatímco mne nesla na záchod, tam mě pohodila a zavřela. Vím, že jsem se i přes vzlykot a pocit zoufalství vždycky podivila, že mi ruku nevykloubí a že mé malé tělo drží tak pevně pohromadě...
Když mi bylo osm, přestěhovali jsme se do jiného města. Když po mně šla a chtěla mne zbít, utekla jsem před ní ven, jen vtriku a v těch věčně vytahaných béžových vroubkovaných bavlněných punčocháčích, co tenkrát všechny děti nosily. Běžela za mnou, já běžela na chodbu, pak po schodech ze čtvrtého patra, pak po sídlišti, až k druhému paneláku. Tam jsem se zastavila, protože jsem se počůrala. Ona mne dohonila a konečně mne mohla zbít. Hrozně jsem se styděla, za sebe i za ni.
Jednou, to už jsme zas bydleli někde jinde a já byla na střední škole, honila mne po bytě a já utekla do svého pokoje, zabarikádovala jsem se tam. Přisunula jsem ke dveřím postel a lehla jsem si na ni. Něco jsem pak začala dělat, četla jsem si. A protože už nějaký čas uběhl, myslela jsem si, že si šla po svém, že už ji to přešlo. Zvedla jsem se a pro něco jsem chtěla jít. Přes prosklené dveře jsem viděla, jak se od zdi odlepil stín, a už brala za kliku, odtlačila postel a zmlátila mne. Kromě jiných emocí jsem cítila úžas nad tím, jakou má ta její zuřivost sílu...
Otec s matkou si mne půjčovali, když se potřebovali dostat do pohody. Když mne měla v práci matka a objevil se otec s tím, jestli už by toho nemohla nechat, protože, "Kdo to má poslouchat?" Řekla otci "Když na ni řveš ty, já ti do toho taky nekecám, tak mně nech, teď na ni řvu já." Otci obvykle moc neodporovala, ale tohle si prosadit dokázala.
