„Honzo! Stůj! Bacha! Auto!“ Vykřikl Adam. Skřípění brzd. Tupý zvuk úderu a tělo jeho malého brášky, ležícího bezvládně vedle kola. Denně má tu scénu na očích. Stále cítí ten hrozný pach krve a chuť svých zvratků. Slyší křik lidí, ostrý zvuk sanitky, znovu a znovu se mu žaludek svírá strachem o brášku. A večer, s příchodem spánku, téměř pravidelně přichází i bolest hlavy. Bolest, kterou chvílemi už přestával cítit, když ho otčím doma mlátil a mlátil a mlátil... „Ani toho zkurvenýho kluka neumíš ohlídat! Jestli to nepřežije, zabiju tě! A jestli jo, budeme mít doma chcípáka! Kvůli tobě!“ Nejvíce ran a kopanců šlo do hlavy. Vzpomínka. Děsivá a stále živá. Nemůže ji setřást, drží se ho jako štěnice, které v noci vylézají v pokoji ze štěrbiny u dveří.
Za nimi spí Honzík. Je to už skoro tři roky, co je na vozíčku. Od pasu dolů se nehýbe. A nikdy nebude. To přeci nechtěl. Zapovídal s klukama před školou a chvilku brášku nehlídal. Byl konec školního roku, Adamovo úplně poslední školní den. S vysvědčením, stejně jako všech devět let předtím, vyzvedl z družiny nejmladšího ze sourozenců. Těšil se na prázdniny, na léto. Zastavil se s kamarády, ještě potřebovali naplánovat tu stavbu týpí v lese. Honzík pobíhal okolo. A najednou…
Je to už skoro tři roky, co se i Adam vrátil z nemocnice. Jak se tam dostal, nevěděl. Poslední, co si pamatoval, byl výprask otčíma. Od té doby ho neviděl. Od té doby špatně slyší na levé ucho a koktá. Hodně. Občas se mu lidi smějou. Raději moc nemluví.
„Adame, pojď mi pomoct s Honzou, chci mu vyměnit plenu,“ vyrušil ho matky hlas z vedlejší místnosti. „Máš žínku? Potřebuje omýt.“
„Ne-ne-nemůžu ji na-najít.“
„Nevymlouvej se a hledej,“ zamračila se.
Našel jí. Ležela mezi rohlíkama.
Matka pokračovala. „Jo, byli tu ze sociálky. A zjišťovali, v jakých podmínkách tu žijeme. Hlavně Honzík. Chtěj ho dát do ústavu. Kráva Horáčková z druhýho patra se stará o co nemá. To se jí to prudí, když jí starej nosí prachy. Chtěla bych jí vidět na mým místě,“ vzdychla. „A ty bys taky už konečně moh začít nosit nějaký peníze,“ mrskla žínkou po Adamovi. „I Michal občas něco donese a to je o dva roky mladší než ty.“
„Šme-šme-šmelí s trá-trávou. A-a-a-a,“ zadrhl se.
„A-A-A-Adame,“ napodobil ho s úšklebkem Michal. „Nekritizuj. Nebejt mě a špeku, nevečeříš dneska šunkafleky ale starej hnusnej suchej rohlík.“
„No tak,kluci,“ smířlivě zakročila matka. „Zase není tak zle. Tu sociálku zvládneme, neboj Honzíku, nedáme tě.“ Usmála se na svého nejmladšího syna.
„Namaž mu opruzeniny,“ hodila Adamovi kelímek se zbytkem sádla a otočila se na Michala: „A ty mi pojď pomoct s uhlím. Bolí mě záda.“
Adam si přisedl na okraj postele. Honzík k němu natáhl ruce, přitáhl bráchu k sobě a zašeptal: „Víš co se mi dneska zdálo? Že jsem letěl letadlem. Takovým, co máme támhle na zdi,“ ukázal na reklamní leták, vsunutý do oprýskaného rámečku nad stolkem. Z letáku na dálku zářila anglická slovíčka Wonders are going. „Víš co je tam napsaný?“ Zaculil se. Adam zavrtěl hlavou. „Já jo. Když u nás byla teta Lenka, přeložila mi to. Zázraky se dějí. A říkala, že je to pravda, že když si něco budu hodně přát, tak se to stane. Přeju si. Abych někdy letěl letadlem.“ Zamyslel se. „A nemusel nikdy do ústavu. Každej den si to přeju. Někdy i dvakrát. Pro jistotu,“ dodal a šibalsky zamrkal.
„Já-já-já ti s-s-s-s-s-s tím přá-přá-přáním po-po-po-pomůžu, jo?“ Objal Adam bráchu kolem ramen. A pocítil, že má sílu svůj slib splnit. Jen najít cestu k zázrakům. Musí k nim nějaká vést.
--------------------------------------
„Kolik ti je?“ Žena středního věku s tunou makeupu na obličeji zvedla oči od počítače. „Vypadáš celkem zajímavě. Až na ty hadry,“ změřila si ho tvrdým pohledem koňského handlíře.
„U-u-už skoro de-de-de-devatenáct.“
„Ty koktáš? To není dobrý. Ukaž občanku,“ natáhla ruku a ještě jednou si ho zkoumavě prohlédla. „Ale jo. Skoč se osprchovat, Franta ti dá něco na převlečení. Uvidíme, jak jsi šikovnej.“ Hodila ramenem ke dveřím, kde stál urostlý muž v černé košili, rozepnuté až do půli hrudi.
Adam se ještě otočil na Michala, který zrovna zapaloval postarší slečně cigaretu. Trochu zaváhal, jestli zrovna takovou práci hledal. Není z čeho vybírat, ber nebo jdi.
Vykročil směrem k Michalovi. „Brá-brá-brácho, já-já-já-já…“ hledal slova. Má odkrýt svůj strach? Potřebuje od něj teď podporu. Neznámo, kam směřuje, ho děsí. Brácha by ho do ničeho nenamočil, věřil mu. Snad víc než sobě.
„Hele, Adame, jde jen o poprvý. Překonáš strach a seš ve vatě. Vyděláš spoustu peněz. A není to nic špatnýho. Pomůžeš jinejm a oni pomůžou tobě. A na rány seš zvyklej, ne?“ Plácl Adama po rameni a postrčil ho směrem k nesympatickému Frantovi.
„Tohle si hodíš na sebe, až se pořádně vydrbeš a oholíš,“ hodil na něj Franta neforemný černý hadr. „Potom jdi támhle do pokoje a čekej. A žádný blbosti.“ Zvedl pěst.
S kapkami vody na zádech a černém koženém šátku kolem beder se váhavě dotkl kliky. Byla kovová a studená. Stejně jako velké težké dveře, za které měl vstoupit. Pomalu je otevřel. V místnosti bylo šero a chlad, na zdech hořely louče. Ozařovaly řetězy, zavěšené na velkých skobách. Uprostřed stál masivní dřevěný stůl, ověšený pouty. Kolem ležela poházená lana různých délek.
„Bojíš se bolesti?“ Ozval se z temného rohu ženský hlas.
Přimhouřil oči aby rozpoznal obrys siluety. Něco držela v ruce. Obličej neviděl. Nadechl se. Chtěl odpovědět, ale nedokázal vydat ani hlásek. Srdce měl až v krku, nedovolovalo mu mluvit.
„Tak slyšíš? Máš strach?“ Hlas ztvrdnul.
„Ne-ne-nemám.“
Mhouřil oči, aby zjistil víc o ženě naproti němu. Co to jen drží v ruce? Dech se mu zrychloval.
„Dobře. Vyzkouším tě.“ Z rohu se ozvalo zasvištění proutku. Jeho zvuk prořízl místnost jako břitva. Zamrazilo ho.
„Polož se na stůl. Na břicho. A na oči si dej tu černou pásku, co tam leží.“
Couvl ke dveřím.
„Řekla jsem na stůl!“ Další zasvištění proutku doplnil úder opaskem o cosi kovového.
Rozklepal se. Jak hodně mu to připomnělo otčímův výprask.
Horší to nebude. Pár ran vydrží. Kolik jich už musel snést… Za tyhle dostane slušný peníze. Pro sebe, Honzu i mámu. Konečně se zbaví nálepky kokty, co všechno podělal. Bude ve vatě, říkal brácha.
Přistoupil ke stolu. Pomalu si na něj lehal, snažil se zklidnit dech.
„Oči. Zavaž si je a ruce polož podél stolu.“
Mechanicky splnil pokyn.
„Ani se nehneš, hajzle. Jinak tě zabiju.“ Žena přistoupila blíž.
Ucítil příjemnou vůni.
Dotkla se jeho zad. Pohladila ho. Zachvěl se. Očekával ránu, ne dotek. Cítil se zmatený. Bál se pohnout.
Vzala jeho ruku a vložila ji do čehosi kovového. Zacvakl zámek. Vyděsilo ho to. Škubl sebou.
„Řekla jsem, že se ani nehneš!“ Zasvištění prutu a štípavá bolest na zádech. A druhá, třetí.
Její ruka opět na jeho zádech. Je jemná, hladí místa, která pálí. Pomalu, něžně. Co se to ksakru děje?
„Když budeš poslouchat, bude tě to míň bolet, chlapče. Máš pěkná záda… Pro moje důtky jak stvořená.“
Druhá ruka je v okovech. Chytla ho za vlasy, zvedla obličej
„Nenávidím tě. Nenávidím všechny chlapy. Ty ubohý samce, co si myslí, jak jsou úžasný. Přitom jste nic. Nic. Kusy masa. Jediný, co umíte, je rozdávat rány.“ Hlas se jí zachvěl. Prudce mu smýkla hlavou o stůl. Zabolela ho tvář.
„Teď ti ukážu, jak trestáme my, ženy.“
Pokračování brzy.
