Konečně povolily mrazy a mně po týdnu rozmrzla voda v ostřikovači. Poučena řízením za téměř neprůhledným sklem, jsem udělala rázné rozhodnutí. Je potřeba nalít do ostřikovačů nemrznoucí směs. Tuhle údržbu zvládnu přece sama.
Po několika minutách obíhání vozu a prolézání sedaček jsem našla pod volantem ukrytou tajnou páčku a prokřehlýma rukama otevřela kapotu motoru. Mezi motor a kapotu jsem zapříčila starý deštník, ležící vedle kontejneru. Držel skvěle. Možná líp než tyčka, kterou vždy přítel vyloví odněkud z motoru. Skočila jsem si převléknout ušpiněnou bundu a otevřela přítelovu dílnu.
Našla jsem v ní několik plechovek a krabiček. Pod stolem a mastnými hadry jsem objevila plastový kanystr s modrou tekutinou a nápisem Nemrznoucí kapalina do ostřikovačů. Mám vyhráno.
Během chvíle jsem našla správné víčko a vylila vše do hladové trubky. Spolykala všechno. Skočila jsem si vyměnit péřovku od šmíru za kabát.
Vypáčila jsem zaseklé dráty deštníku z motoru a hrdě vyťukala smsku příteli, ve které jsem ho jen tak ledabyle upozornila na své technické schopnosti. Byla jsem na sebe pyšná, zase jsem o krok samostatnější a emancipovanější. Důležité je si umět poradit sama.
Než jsem stačila zastrčit klíček do startování, pípla mi v kapse odpověď - v kanystru v dílně pod stolem s nápisem Nemrznoucí kapalina do ostřikovačů skladoval přítel Fridex. Také nemrznoucí. Ale do chladiče. Jak mi rozrušeně vysvětlil, v ostřikovačích nemá co dělat. Když ho tam nechám, rozežere veškerou pryž a lak na karoserii. Musím ho okamžitě dostat ven. Jak, to neví. Snad vysát hadičkou?
V Baumaxu jsem koupila hadičku s balónkem. Prodavač mi poradil, že stačí ponořit jeden konec do nálevky a druhý do kanystru. Zapumpovat balónkem a všechno samo vyteče. Nevytekla ani kapka. Jakýsi muž, sledující na parkovišti mou zoufalou snahu o přesun tekutin, mi poradil, že je třeba nasát do hadičky kapalinu ústy. Během chvilky jsem zjistila, jakou chuť má Fridex. Hořkou. Jako tento okamžik. Zoufale hořkou.
Druhý muž, opírající se o reklamní ceduli, mi podal placatici s rumem. Ať si loknu, jediným protijedem je alkohol. Vypláchla jsem si ústa, a alkohol s chutí Fridexu odplivla za autem. Myslím, že to dárce placatice urazilo. Vzal mi ji z ruky a demonstrativně dopil zbytek rumu. Když odcházel, houkl přes rameno, ať ho vystříkám.
Jeho hlášku pochopil starší pán v rozrůstající se skupince pozorovatelů a zeptal se, jestli mám nějaké hadry. Že je podrží na ostřikovači a já budu stříkat tak dlouho, dokud nedostaneme všechno ven. Zaběhla jsem znovu do obchodu a vrátila se s hadry na podlahu.
Vyklopené stěrače od čelního okna se během celé operace divoce mrskaly ve vzduchu, takže občas vyrazily pánovi hadr z ruky a Fridex se v tu chvíli stal dočasnou zbraní hromadného ničení. Vždy zasáhl cíl, takže potřísnil kromě několika kabátů i klobouk staršího pána. Ten byl statečný a držel, dokud nás další přihlížející, pravděpodobně z řad ochránců přírody, důrazně neupozornil, že máme ostřikovač i na zadním okně a bezohledně vypouštíme jed rovnou na zem. Já na něj úplně zapomněla! Jak jen jsem mohla?
Bylo mi do pláče. Ochránce přírody to asi zaznamenal a statečně se ujal své ochrany. Druhý hadr svědomitě držel po celý zbytek stříkání na zadním skle.
Za hodinu byl Fridex venku a já se konečně mohla vydat do myčky smýt zbytky jedu a potom už konečně na hory za přítelem. Poučena, že ne vždy, co je psáno je dáno. A že mužský svět má svá tajemství, která jsou nám ženám navěky zapovězena. Obzvlášť v takových místech, jako je dílna.
A možná jsem i pochopila, proč se přítel vždy rozčiluje, když nemůže najít cukr. Přestože jsem mu už několikrát opakovala, že ho máme v lékárně v krabici od kakaa s nápisem sůl…
