„Mamince a tatínkovi o tom, kde jsem tě zapomněla, raději říkat nebudeme, ano?“ Šeptám vnučce do ouška. Vzpomínka na záměnu lodí u hospody mi stále nahání husí kůži. Tu, ve které spala ve špičce pod karimatkou moje pětiletá vnučka
jsem nechala u hospody a odjela s úplně jinou. A to jsem byla úplně střízlivá. A potom že děti u hospod zapomínají jen tatínkové. I babičky mají své dny… Že bych se opravdu měla raději věnovat mrkvi a pažitce? Z úvah mě vyrušil Eliščin hlásek.
„Našim nic neřekneme. Bude to tajemství. Maminka by mě s tebou nechtěla už nikam pustit. A tatínek by zase říkal „Ach ta naše babča“. To říká vždycky, když něco úžasného vymyslíš,“ mrkla na mě.
„Ten pán, co mě našel u hospody, se jmenuje Honza. Dal mi malinovku a tenhle pirátskej šátek,“ vytahuje zpod trička kus špinavého hadru s lebkami.
„Je nádhernej. Ukaž, uvážu ti ho.“ Omotám ji hlavičku do kusu černého hadru a Elišce se rozsvítí oči. Cítí se neodolatelná. Jak málo nám ženám někdy stačí…
Eliška pokračuje: „A pádloval rychle, abysme tě brzy dohonili. Říkal, že ženský někdy takhle před chlapama ujíždějí. Ale že je stejně vždycky chlapi dohoní. Abych se nebála. Tak jsem se nebála,“ zazubí se. „Hele, támhle je, ve vodě. Sbírá tam nějaký odpadky nebo co,“ ukazuje pod jez, kde se zachránce naší Elišky snaží dát dohromady alespoň část své výbavy. V jedné ruce drží promáčený hnědý batoh, ve druhé něco, co připomíná spacák. Kolem pasu má přivázanou za koňadru kanoi, plnou dalších mokrých hadrů.
Zastydím se, je to výsledek mojí nešikovnosti. Vyklopit cizí loď na jezu bez souhlasu zadáka je trestné. A ještě ke všemu ukradenou před hospodou… Na takový prohřešek už snad ani zákonodárci nemysleli.
„Počkej tady. Musím mu jít pomoct,“ otočím se na vnučku. „A také se mu omluvit. Jestli mě neutopí,“ dodávám nejistě.
Brodím se k lodi a cestou sbírám igelitové pytlíky, zaklesnuté v proutí.
„Moc mě to mrzí…“ zakuňkám z bezpečné vzdálenosti. „Ty lodě si byly tak podobné… nikdy by mě nenapadlo…“ mumlám a podávám mu vylovený igelitový pytlík s chlebem.
„Mně taky ne. Proto jsem si nic nedával do igelitu… Kromě chleba,“ usmál se. „Alespoň něco mám suché.“ Dal se do ždímání spacáku. „Na tomhle jezu jsem se nikdy necvaknul. Na něm se může udělat snad jen…“ zarazil se „…někdo, kdo neví o tom kameni napravo.“ Dodal galantně.
V duchu jsem mu poděkovala. Nesrazil už tak mé nízké sebevědomí pod ponor, to se cení. Chytila jsem druhý konec spacáku a dala jsem se s ním do ždímání. Neodporoval. Vypadá to, že je mi odpouštěno. „Eliška je fajn holka, neztratí se. Celkem mě to s ní na lodi bavilo,“ dodal.
Usmála jsem se a podívala ke břehu. Elí vzorně seděla na kameni a pozorně nás sledovala. Zvedla jsem ruku a zamávala. Pochopila můj signál jinak, než jsem měla v úmyslu, a nadšeně se rozeběhla směrem k nám, na mělčinu pár metrů od břehu.
Hned při prvním skoku do vody jí zůstala nožička mezi kameny a plácla sebou přímo mezi porost vrbiček.
„Ale s těmi kameny má podobný problém jako babí, co?“ Zakřenil se můj nový známý.
Usmála jsem se. Má pravdu, je celá po mně.
„Balvany nemusíme ani jedna. A ty ve vodě už vůbec ne. Ať se tam jen tak válí nebo hledají utopené spacáky,“ dodala jsem s lehkou ironií.
„Ahá. A kdo že mi ten spacák namočil?“ Vzal pádlo a šplíchnul směrem na mě. Uhnula jsem.
„Teda Honzo!“ Ozvala se Eliška naštvaně za mnou. Vypadá jak malá vodnice a crčí z ní voda. Co nezvládla namočit při pádu, dokončil její nový zadák.
Všichni tři jsme se rozesmáli.
„Nějak jsem zapomněl. Jsem Honza, jak jsi slyšela,“ podává mi ruku.
„Petra.“
„Eliška.“ Přidává se capart. „Nezajdeme na dvě černý? Teda na tři?“ Dodává.
„Cože?“ Udiveně zvedá Honza obočí.
„Jednu kofolu a jedno černý pivo. Tedy dvě piva, jestli jsi pro,“ vysvětluji.
„Kousek po proudu je kemp. Plánoval jsem tam dneska přespat. Mají tam černý úplně všechno. I svědomí,“ usměje se na Elišku. „Můžeme si tam dát dýmku míru.“ Dodá směrem ke mně.
Naházíme do lodi mokrý náklad. Eliška hupsne mezi mokré hadry k Honzovi. „Můžu jet ještě kousek s Honzou, babí? Budu ho hlídat, aby neujel.“
V kempu je živo. Někteří vysušují houbami své lodě, další stojí frontu na pivo s buřtem a jiným se ještě nechce opouštět řeku a sjíždějí oblečení v plovacích vestách šlajsny za přístavištěm. Za chvíli už patříme všichni tři mezi šlajsnové sjezdaře a užíváme si proudu, nesoucího nás metry podél břehů. Eliška piští radostí. „Takovej tobogán na koupálku nemáme!“ Juchá a dere se kamením k další úžasné jízdě. Jezdíme jako vláček, závodíme, kdo dojede nejdál. Eliška se nechává odnést proudem až k bahnité zátoce. Když se postaví, vypadá jako malý blonďatý černoušek. Bláto má až za ušima.
Honza se válí smíchy. „Vyhrála jsi. Teď máme k těm třem černým ještě čtvrtou,“ směje se.
Za chvilku už sedíme umytí na dřevěné lavici a popíjíme vysněné černé lektvary. Řeka zpívá, oblečení, spacák i stan se suší, sluníčko přestává pálit a nám je fajn. V nose mě zašimrá vůně dřeva.
„Uděláme si ohýnek?“ Mrknu na Elišku. „Opečeme na něm jablíčka a do popela strčíme pár brambor, co říkáš?“
Horlivě kýve hlavičkou.
„A kde budeme bydlet?“
„No jo, vždyť my ještě nemáme postavený stan.“ Asi bych se nad sebou opravdu měla zamyslet…
„Pomůžu vám, chcete?“ Nabídl se Honza. „Můj stan se ještě bude chvilku sušit.“
Než sluníčko zalezlo za les, máme bydlení i teplo. Ohýnek plápolá a Elí opéká první jablíčko. Honza přináší lodní pytel a vyndává z něj ukulele.
„Jé kytaří miminko!“ Vykřikne Eliška. „To už taky umí hrát?“
„No jasně. Jako dospělácký,“ odpoví Honza a hrábne mezi struny.
Zpíváme jeden šlágr za druhým, postupně k našemu ohni přichází další zpěváci a kvalita textů písní se rapidně snižuje. Jak já jen vysvětlím Elišky rodičům odkud zná všechna ta nová slova hrubšího kalibru?
„Ale tahle je slušná, babí.“ Eliška se rozezpívá:
„Velryba se otočí,
na sardel se osočí:
hoj, ty drzá sardeli,
nečuchej mi k obočí!“
„Sardel je asi dost hloupá ryba, co? Pod vodou se přece čuchat nedá.“ Zamyslí se nad duchaplným obsahem písně.
Začínají se ozývat zipy stanů, vodáci uléhají na kutě. Eliška už leží zakutaná ve svém spacáčku poblíž ohýnku, očka už sotva udrží otevřená.
„Kde bude spát Honza?“ Zeptá se. „Má mokrej stan i spacák.“
„Lehnu se k ohni pod širák, je krásná noc.“ Usmívá se na ni její ukulelista a odkládá hudební nástroj na kámen vedle ohně.
„Můžu taky?“ Upře na mě prosebně kukuč.
Rozhlédnu se kolem. Je teplá noc, rosa snad padat moc nebude a hvězd nad námi je jako máku.
„A můžu taky?“ Mrknu na Elišku.
Vysouká se ze spacáku a skočí mi kolem krku. „Budeme se spolu dívat na hvězdičky, jo?“
Ležíme na zádech v tom nejkrásnějším biografu, mezi stanem a pohasínajícím ohýnkem a na plátně nad námi bliká tisíce světýlek. Já, Eliška a úplně cizí chlap. Vlastně tak cizí není, znám jeho jméno. Usměji se.
No mami, ty fakt nejsi normální… bude ti už padesát… Akorát chytneš housera… Měla by ses nad tím zamyslet… a ještě s chlapem, kterýho vůbec neznáš… Slyším moje děti, jako by tu byly se mnou. Ale to už se mi klíží oči, vedle mě pravidelně oodechuje Eliška. Drží se jednou rukou mě, druhou Honzy.
Je ještě tma a do mě se dala zima. Brrr… Asi ta rosa… Do stanu se mi nechce. Eliška spí schoulená u Honzy. Vykukuje jí jen nosík. O tu mít strach nemusím, té je teploučko. Jak jen jsou ti chlapi užiteční. Objevila jsem jejich další využití, zasměji se. Ale mě musí zahřát jiné teplo, než lidské. Šup, holka, přilož. Vylézám ze spacáku.
V polospánku sáhnu po dřevě. Jedno, druhé, páté polínko… A honem se zase zakuklit. Oheň se rychle rozhořel, praskot dřeva příjemně uspává.
„Kdo mi spálil to ukulele?“ Honza stojí kousek ode mě, v ruce svírá ohořelý zbytek umění. Visí z něj struny jako čerstvě seškvaření červíci. Ve zbytcích očouzeného kovu se odráží ranní sluneční paprsky.
Rozespale na něj mžourám. Tak to byl ten praskot… Takový zvuk má jen dobře proschlé dřevo… Vybavuji si noční labutí píseň jeho ukulele. A začínám se potit. Přivezl mi vnučku od hospody, kde jsem ji zapomněla, postavil nám stan, rozdělal oheň, hrál, zpíval a celou noc malou opatroval, aby jí nebyla zima… A já? Nejenže jsem mu ukradla loď, vymáchala všechny věci v řece, zničila péřový spacák a utopila doklady… Já mu ještě spálím ukulele!!
„Honzo… já… nevím…“ Vykoktala jsem. „Možná… já…?“
Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou. Ve zvednuté ruce drží stále zbytky nástroje, vypadá jak socha svobody. Nebo spíše bůh pomsty.
„Nechtěla jsem… bylo chladno… a tma… všechno napravím…“ drmolím.
„A babička určitě nechtěla, abys nastydl. Protože tě máme rádi,“ dodala Eliška, usmála se bezelstně na Honzu a objala ho kolem pasu.
Vzal ji do náruče. Přitiskla se k němu a vlepila mu pusu, ještě černou od včerejších pečených brambor. Usmál se na ni. Zvedl oči ke mně. „Stejně už nedržely kolíčky,“ pokrčil ramenem. „Takže čekám nápravu v podobě dobré snídaně,“ pousmál se na mě.
Eliška na mě šibalsky z jeho náruče mrkla: „Pomůžu ti.“
A po chvilce zamyšlení dodala: „A tohle naším taky radši říkat nebudeme, viď?“
