Jsem totiž svářečka. Nemyslím plechovou mašinu, co srší blesky a pojí dva kusy železa k sobě. Ale ženu, která tuto mašinu ovládá.
Ženu, snažící se tu malou uprskanou krabici přimět k tomu, aby společnými silami roztavily elektrodu a stvořily housenku.A tím dosáhly spojení. Spojení pevného jako z ocele. Navždy.
Jakýmsi omylem osudu jsem se stala majitelkou firmy se svařovací technikou. Já, žena s humanitním vzděláním, do té doby živící se celkem slušně jako novinářka. Jediné, co jsem o sváření věděla bylo, že to má něco společného s červeným vínem a pokud se přidá hřebíček a skořice, je to celkem dobré pití.
To, co mě v následujících dnech čekalo, nemělo však s alkoholem nic společného. Vlastně mělo. První dny jsem si dávala na kuráž hned několik panáků, když jsem postupně zjišťovala, že vata a Watty nejsou totéž, plazma není jen v krvi ale dá se s ní i řezat a antistick nemá se sexem nic společného. Že když po mně chce svářeč košilku, nejedná se o spodní prádlo…
Došlo mi, že jsem objevila úplně jinou galaxii, než ve které jsem se dosud pohybovala. A pochopila, že jestli v ní chci přežít, musím pochopit její zákony. Poznat její planetu plnou ohně, plynů, výbojů, zážehů… Tak nějak jsem si coby malá holka představovala peklo. A když do pekla, tak na pořádném koni. Pořídila jsem si tedy montérky a přihlásila se do svařovací školy.
Mezi námi, svářeči, jsem se cítila skvěle hned od začátku. Vlastně úplně od začátku ne. Po shlédnutí videí bezpečnosti práce, kde bouchaly lahve s plynem a elektrickými šoky se to jen hemžilo, jsem trochu znejistěla. Lektor mě však ujistil, že nám se nic takového stát nemůže, jelikož na lahvích je protišlehový ventil a svářečky jsou vždycky dobře ukostřené. Má kostra se tedy přestala třást hrůzou a chopila jsem se kleští. Tedy držáku elektrod, svírajících tyčku, co vypadala jako prskavka a jejímž koncem, vzdáleném od kleští asi kilometr, jsem měla škrábnout na určeném bodě o železnou destičku. Jestli tímto pohybem dobře zapálím oblouk, nepřilepím elektrodu k destičce a udržím ji ve správném úhlu, přičemž budu pohybovat v tavící lázni pomalu zprava doleva a zpět a současně mírně dozadu, mohu se pokusit vytvořit housenku. Vlastně nic složitého…
Kdybych si nezapomněla na svařovací kukle sklopit samostmívací kazetu, možná bych celý proces sváření i mohla sledovat. Takhle jsem po několika neúspěšných pokusech o zapálení oblouku všude kolem viděla jen velké bílé fleky, mezi kterými jsem občas zahlédla nechápavý výraz instruktora. Naštěstí fleky ve výhledu po čase zmizely a já mohla pokračovat v odlepování několika přilepených elektrod od destičky. Nejlépe to jde tak, že s nimi kývete tak dlouho, dokud se samy nepustí. Je to podobné, jako když trháte mléčné zubů dětem. Takže tato činnost mi celkem dobře šla.
Zákeřnější bylo před dalším procesem lepení elektrody očistit obal na její špičce tak, aby vnitřek drátu vykukoval z jejího obalu. V zápalu nadšení jsem si neuvědomila, že elektroda měla ještě před chvílí teplotu kolem 5000 stupňů Celsia a může být tedy trochu horká. Byla. Přes propálenou rukavici jsem ji ucítila poměrně intenzivně hned na bříškách palce i ukazováčku.
Nevzdávala jsem to a přes všechny zákeřnosti osudu jsem ke konci první hodiny pekelný svářecí stroj ovládla natolik, že se mi na destičce objevily první housenky. Teda spíš červi. Pokroucení, ale moje. Přikrytí struskou, která mi při oklepávání vypálila dvě místa na mých nových montérkách a jednou dokonce zákeřně skočila do boty, propálila ponožku a vytvořila další puchýř na nártu nohy. Tak rychle jsem si botu ještě nikdy nesundala!
Domů jsem po první praktické hodině odcházela spokojená. Cítila jsem se být svářečkou. S děravými montérkami a rukavicemi, několika puchýři na těle a zvláštním pocitem v očích. Jako by mi do nich nalétal jemný písek… Doma jsem ošetřila zranění a otevřela učebnici s rozhodnutím nastudovat si ještě něco o bezpečnosti práce, jelikož jsem měla pocit, že jsem ji trochu podcenila. Pocit se v následujících hodinách převedl v realitu. Nejen, že jsem na písmenka neviděla, ale písek v očích se přeměnil na střepy a já zažila nejpekelnější noc mého života s mokrým hadrem na očích a hrůzou z každého mrknutí.
Pochopila jsem, že současní čerti už nehrají mariáš, ale smaží ve své kovové lázni neposlušné svářečky. Nevzdám to, sváry nesváry, budu kout železo dokud je žhavé a jednou ho spojím takovou housenkou, že budou i čerti koukat! Jen musím počkat, až mi splasknou opuchlá víčka…
