Ještě sjezd z koridoru, pravotočivá zatáčka a budu doma. Co? Přímo proti mně se najednou objevuje auto v protisměru. Řidič si očividně myslí, že je v jednosměrce. Jede šíleně rychle. Nádech. Reakce. Strhli jsme to oba do stran.
A skončili mimo silnici. Já zčásti napříč silnice a on ve škarpě. Nádech. Šok. Nádech. Koukám, jestli je v pořádku. Sedí za volantem a nehýbá se. Otevírám dveře auta a chci vylézt zjistit, jestli se mu něco nestalo. Než jsem stihla odepnout pás, přidává plyn a… Ujíždí.
A já? Udělalo se mi špatně a rozbrečela jsem se jako želva. Proč, když se vlastně nikomu nic nestalo? Důsledek šoku? Určitě. Šoku z úleku, ale také z toho, jak se zachoval člověk, co mohl před několika minutami změnit život mnoha dalším lidem…
A vlastně stále ještě může změnit. Jakousi náhodou do zatáčky, ve které stojím napříč vozovkou, nikdo zatím nevjel. Rychle otáčím volantem a přidávám plyn. Jedu dál. Domů. Klepu se. Vlastně se nic nestalo. Všechno dobře dopadlo. Ale jsem si tím jistá?
Zapsala jsem si dnešní den jako svůj druhý narozeninový. Dostala jsem totiž i dárky - čas, život, zklamání a uvědomnění, že každý den může být poslední... A také šanci sdělit svůj pocit ostatním. Šanci, kterou už moc lidí v těchto okamžicích nedostane. Prosím vás tedy, vládci svých silných a rychlých strojů, zpomalte. A hlavně zůstaňte lidmi. Život vám neuteče. A snad už ani těm kolem vás.
