Jsem naplavenina. Čerstvá pražanda s čtyřicítkou za krkem a vizí nového života v Praze. Jedna z žen z malých měst, přijíždějících do své matičky, aby si konečně splnila sen z dob svých malin nezralých. Že ze sv
Mám dobrou práci, nové přátele a staré zájmy. Pronajatý byt kousek od metra. A pomalu zjišťuji, že stát se pražandou nebude tak snadné, jak se zpočátku zdálo. S přibývajícím věkem a starostmi jsem si totiž úplně zapomněla hrát! A pražáci, ti jsou hraví na každém kroku. Na ulicích, v restauracích i tramvajích. V denních i nočních hodinách. A pro nás, naplaveniny, není vůbec jednoduché se prokousat všemi pravidly a naučit taktizování.
Zatím si vůbec netroufám stát se jedním z hráčů a pouze sleduji a učím se. Pokud budu hodně pilná, podaří se mi časem bojovat o pozice pro mě zatím ukryté tabulky výsledků. Nyní trénuji, sleduji taktiky soupeřů a nasávám atmosféru. Cítím, že nastává okamžik zapojení se do jedné z her. Těch jednodušších. Oficiální název se mi zatím nepodařilo zjistit, nazvala jsem ji tedy pracovně Krtkaření.
Krtkařem se stáváte okamžikem vkročení za turnikety metra. Jste-li majitelem červené karty, máte oproti fotbalu výhodu. Tato karta vás totiž ze hry nevylučuje. Naopak. Šetří vaše drahocenné vteřiny, které byste jinak ztratili nákupem jízdenky z automatů. Je to ale pravděpodobně její jediná výhoda, jinou jsem zatím neobjevila. Asi si ji pořizují už vyspělejší hráči, kteří se rozhodli investovat do hry i část svého jmění. Není to totiž vůbec levná záležitost. Místní ji nazývají Opencard. Jedná se o plastovou jízdenku, kterou vlastní malá, ale v krtkaření hodně zarputilá skupinka pražáků. Zbytek těch méně soutěživých z pražské populace si spočítal, že se více vyplatí jezdit načerno.
Na jezdících schodech jsou krtkaři dobře identifikovatelní. Většinou nahání důležité vteřiny zuřivým během po levé straně eskalátorů. Tedy směrem dolů. Ve směru nahoru to po pátém schodu vzdávají a zadýchaní se zařazují na pravou stranu mezi ostatní. Levá strana se tak uvolňuje pro soutěžící bez Opencard, prchajícími před revizory.
Zpočátku jsem nechápala, proč se krtkaři z ničeho nic rozebíhají uprostřed cesty při přestupu z jedné trasy metra na druhou. Stala jsem se součástí davu, který plul tunelem mezi stanicemi spořádaně v jednom šiku. Stejně jako hejno malých rybiček, brázdící vody oceánu. Zničehonic prudce zahnulo vlevo a já, osamělá rybka, rychle doháněla proud. Najednou celé hejno změnilo rychlost pohybu a vyrazilo vpřed! Nechápala jsem, co se děje, dokud jsem vlečena davem, nedoběhla k přijíždějícímu metru. Aha, zvuk soupravy vyvolává tyto podvědomé reflexy a aktivuje krtkaře ke zrychlení! Že za dvě minuty jede další? Nepřipadá v úvahu! Dvě minuty pro krtkaře znamenají tolik, co pro ostatní dvě hodiny. Kličkujeme mezi turisty, děsíme vesničany na výletě, přeskakujeme kočárky a... červené světlo nade dveřmi svítí a ty se zavírají. Prohráli jsme? Ani náhodou. Pouze nekrtkaři vzdávají boj, my ostatní očima hledáme naše členy týmu, kteří odhodlaně drží vlastním tělem rozevřené dveře až do okamžiku, kdy k nim přiskočíme. Jsme uvnitř!
Jiní krtkaři volí taktiku tzv. výhodné pozice. Když už jsou všichni turisté a naplaveniny uvnitř vagónů, oni jdou klidnou chůzí podél metra a vybírají. Vstoupit nebo nevstoupit? Je zde místo k sezení? A bude právě tento vagón nejblíže eskalátorům na mé výstupní stanici? Zůstávají v klidu, dokud se nerozsvítí červené světélko a neozve hlášení „Nevstupujte, dveře se zavírají“. Teprve poté ležérním krokem vstoupí do předem vybraného vagónu. Ideálně v okamžiku, kdy otvorem ve dveřích sotva proleze myš. Jejich klid a strategie často vítězí nad krtkaři sprintery.
Bonusové body sbírají soutěžící také během jízdy. Kdo si sedne, má pět. Kdo stojí na cizí noze, tři. Komu se podaří zmáčknout tlačítko na dveřích před zastavením soupravy ve stanici, má deset. Nedávno se mi podařilo probojovat se během, jízdy jako první ke dveřím. Těsně před zastavením jsem hrdě stiskla kolečko a vítězoslavně se rozhlédla po okolí. Mám prvních deset bodů, zajásala jsem v duchu! Protihráči předstírali, že jim prohra nevadí a dívali se schválně jinam. Mé štěstí netrvalo dlouho. Ve stanici Hlavní nádraží se otevírají dveře na druhé straně...
