Drsní chlapi harlejáři

Kérky, holé hlavy a vousy, co zakrývají téměř celý obličej. Nablýskaný kov, kůže a šílený rachot. Černá barva. Harlejáři, zvláštní letní druh Homo sapiens. Jde z nich strach…  

Poznávám jejich svět teprve několik týdnů a nestačím se divit. Při prvních setkání jsem mezi pokérovanými chlapy hledala arogantní a nabubřelé nadsamce, leštící dnem i nocí své našperkované mašiny. Pijany, co po pátém pivu túrují po nocích své stroje, aby všichni, co spí, viděli. Nebo alespoň slyšeli. Marně. 

Potkala jsem kluky, co se nevzdali svých snů a dokázali si je splnit. Mají svůj stroj, co šlape tak, jak mu oni dovolí. Vlastní svět, cesty a dílny, nasáklé kromě olejů i pohodou. Jejich hranice jsou tak široké, že tvoří další území, plná recese a nápadů. 

Netráví hodiny před obrazovkou monitoru, nezajímá je zdravý životní styl ani fitko. Ale mají něco, co začíná v současném světě chybět. Mužskou energii. Rozbilo se ti to? Opravím to. Je ti mizerně? Obejmu tě. Bolí tě hlava? Vyrazíme ven a provětráme ji na mašině. Spěcháš? Hodím tě tam. Jsi unavená? Mám v dílně matraci... 

Milují volnost a vítr. A ženy. Jejich energii. Ženskou. Jsi nemocný? Uvařím ti čaj s rumem. Roztrhlo se to? Zašiji to. Nemáš náladu? Vyslechnu tě. Máš hlad? Dám maso na gril. Máš chutě? Já také. Bolí tě záda? Máš v dílně matraci, natáhneme se spolu…

Možná mám štěstí a potkala jsem harlejáře, kteří nejsou tím typickým vzorkem motorkářů.  Ale nevadí. Díky nim jsem si uvědomila, že Harley sapiens je druh, který by neměl nikdy vymřít. Druh, který se vyznačuje vnitřním klidem, pohodou a nadhledem. A jakýmsi utajeným genetickým kódem, který kravaťáci a bílí límečkové už dávno ztratili.