Město s překvapením či sopečné město to jsou přezdívky pro San Juan de Pasto, které leží v horách v nadmořské výšce 2 527 m.n.m. S počtem lidí 428 890 ho přirazují Kolmbijci k malému městečku, kde je hrozná zima. Není divu, že během jednoho dne zde člověk zažije tropické vedro, které je vystřídano prudkým deštem, při kterém se můžete dotknout oblohy...
San Juan de Pasto, zkráceně Pasto má několik podob jako město, kde je aktivní sopka Galeras, která si vyžádala v roce 1993 10 obětí. Místní lidé zvaní Pastusos tvrdí ale s oblibou, že sopka není nebezpečná až na pár zemětřesení vyvolané její činností. Při cestě z letiště jsem se dozvěděla od místních studentů, že Pasto se po celé Kolumbii říká město s překvapením. Asi 4 km od města jsem pochopila proč. Neboť z klikatící se cesty se mi otevřel mezi horami neskutečný výhled na město. Až mi to vyrazilo dech.
Město se pyšní nejen svojí sopkou, ale i bohatou kulturou a historií. Mezi největší událost patří karneval v lednu, který je na seznamu UNESCO. Na tento karneval se sjíždí lidé z okolí. Samozřejmě Pasto jako celá Kolumbie byla kolonizovaná Španělskem a ve městě lze pozorovat pozůstatky z této doby. Osvobezní se místní dočkali v roce 1822 Simónem Bolívarem, jemuž postavili za odměnu sochu na náměstí, které po něm pojmenovali Plaza Bolívar. V 19. století se dokonce San Juan de Pasto stalo na pouhých šest měsíců hlavním městem provincie Kolumbie. V dnešní době je hlavním městem departamentu Nariňo. Kolumbie má celkem 32 departamentů plus hlavní město Bogotá. Ochráncem města je Virgen de la Mercedes, kterou si místní považují tak, že má nádherně zdobenou sošku v každém kostele ve městě a okolí. Hlavním náboženstvím je zde katolictví. Ověřila jsem si, že místní bez ohledu na věk - staří i mladí chodí do kostela velice rádi, snad každý je zde věřící. Ani se nedivím, že chodí s takouvou radostí do kostela, nejen že je tu mnoho kostelů, ale ten zpěv a tancování v kostele je opravdový zážitek.
První dny mi byli místní studenti a přátelé mými průvodci, kdy mi ukázali Plaza Bolívar, katedrálu, další kostely a samozřejmě sopku. Zároveň mi vysvětlili, kam mohu chodit a kterým místům či sousedství se mám vyhýbat, neboť jsou nebezpečná. Pro dopravu používám taxi, který je levný a doveze mě kamkoliv ve městě za pouhých 40 Kč. Autobusem jsem zde zatím jela jednou do práce s kolegyní. Autobusy si tu totiž víceméně jezdí, jak se chce zrovna řidičům, jízdní řád nikde nenajdete a zastávky neexistují. Autobus si prostě Pastusos zastavují přímo na ulici pouhým mávnutím rukou. I přes mou snahu pochopit tento "systém" jsem vzdala cestování autobusem a chodím raději pěšky. I místní mají problém občas s autobusem, občas se jim prý stává, že zabloudí a to tehdy, když se řidič rozhodne jet jinou trasou, než tu bývá zvykem...
Co mě oslovilo ve městě je neuvěřitelná změť obchůdků, kamkoliv mi padne zrak. Každý domek tu má v přízemí miniaturní obchůdek, kde si mohu koupit pečivo, vedle ovoce a zeleninu nebo maso nebo kávu. Cokoliv, co Vás napadne. Vzhledem k tomu, že tu žije dost zlodějů, tak do málokterého obchodu je možné vstoupit. Jsou zamřížované a vy prodavačce či prodavačí řeknete, co chcete. Navíc ceny tu nejsou uvedeny, takže dost často musím smlouvat, protože někteří místní obchodníci rádi natahují cizince. Naštěstí tu jsou dvě obchdoní centra, kde má Metro supermarkety, takže chodím i sem nakupovat pro lepší orientaci. Každopádně kouzlo nákupu v malých krámcích spočívá v rozmluvě s prodavači, neboť se hned vyptávají, odkud jsem, co zde dělám, jak se mi tu líbí, atd. Nejlepší na procvičení mé chabé španělštiny.
Po prvních dnech, kdy mi bylo řečeno, že bych neměla nosit u sebe více jak v přepočtu na naše 200Kč. Něměla bych telefonovat na ulici, mohlo by se stát, že mi ukradnou telefon. A kabelku prý taky raději nenosit. Osvědčil se mi zde baťoh, každopádně peníze a doklady nosím u sebe v kapse. Při hledání bytu mě zarazila jedna věc, to když moje kamáradka Joanna odpovídala na inzerát tak, že jsme zašli do miniaturního obchůdku, půjčila si telefon a volala z obchodu. Nedalo mi to a zeptala jsem se, zda má telefon. Joanna má dokonce dva telefony, jeden starší, se kterým telefonuje na ulici, a druhý moderní. Ale je levnější volat z obchůdku ze zapůjčeného telefonu, minuta stojí v přepočtu pouhých 10 haléřů. Při myšlence na naše předražené operátory mi spadla čelist. Po prohlídce asi 5 pokojů, kdy ani jeden neměl internet a příchody a odchody bych musela hlásit majitelům, jsem se začala děsit...Naštěstí po celém dni chození jsme našli jeden skvělý byt u hlavní třídy a kousek od mé práce. Byt má 3 patra s užasným patiem, kde je pračka. Celý byt je ze dřeva. Cena je srovnatelná s cenou pokoje na vysokoškolských kolejích v ČR, pokud nebudu počítat předražené koleje v Brně na VUT.
Joanna mi také ukázala místní restauraci, kam chodí studenti a pracující lid, neboť je zde od 12 hodin do 14 hodin přestávka na oběd, kdy se schází celá rodina na oběd doma nebo jdou do restaurace. Ve škole ani v práci jídelny nejsou. Restaurace mě oslovila, byla jsem překvapená pestrostí jídla a vynikajícím čerstvým džusem. Nakonec mě mile nadchla i cena obědu s polívkou, dezertem, džusem a hlavním jídlem - jen 40Kč. Luxusní požitky mám z těchto obědů.
První volný víkend jsem strávila prozkoumáváním města a procházkou okolo řeky Guáitara. Chtěla jsem vylézt i na jednu menší horu u řeky, ale bohužel vstup byl zakázán. Největší zážitek z víkendu je pohostinnost místních lidí. U rodiny, kde jsem bydlela, mě zvali na oběd do restaurace, chystali mě snídaně a večeče. Připadala jsem si jako princezna. Ne nadarmo mi studenti z Cambridge academy, kde učím angličtinu, říkali, že Kolumbijci jsou nejšťastnější lidé na světě. Nejen nejšťastnější, ale z mé zkušenosti také nejvíce přátelští a otevření novým lidem... Život v San Juan de Pasto bude zajímavý a bohatý na zážitky...
