CO se Vám vybaví, když někdo zmíní před Vámi Kolumbii? Drogy, znásilňování, válka nebo panenská příroda, nejpřátelštější lidé na světě a exotické jídlo? Mám možnost udělat si názor o této zemi sama a na vlastní oči se přesvědčit, co z výše jmenovaného je pravda:)
Když jsem poprvé vstoupila na kolumbijkou půdu, ovanul mě teplý vzduch, který vzápetí vystřídal klimatizovaný vzduch na hlavním letišti v Bogotě. Po 40 hodinové cestě s přespáním v Miami na letišti jsem se těšila na pohostinnost přátel, u kterých jsem měla zůstat pár dní. To jsem ovšem netušila, že mě čeká hodinová fronta u imigrační policie a navíc ztáta mého kufru. Naštěstí se můj kufr asi po dvou hodinách objevil a já jsem mohla opustit letiště.
Kamarády nic jiného nenapadlo, než mě hned vzít na pááárty a to i s kufrem, taškou a kabelkou. Proč ne? Jsem jednou v Kolumbii,tak si to užiji se vším všudy. Z party vzešla večeře, kterou jsem uvítala. Po hodině povídání za doprovodu kolumbijské hudby mi hlava padla na stůl. Kolumbijští přátelé uznali, že je čas pro mě jít do postele. Nasedli jsme do taxi a zběsilou jízdou jsme se hnali k bytu. To jsem netušila, že zažiji takový adrenalin. Prohánět se 100 kilometrovou rychlostí přeplněnými bogotskými ulicemi. Rázem jsem ožila a spánek byl tatam. Po jízdě, kterou jsem přežila i všichni kolemjdoucí chodci, jsem se ocitla ve skromném studentském bytě, kde jsem uvítala matraci na zemi a 12 hodinový spánek.
Po tolik potřebném spánku jsem se druhý den v Kolumbii vydala s přáteli na snídani. Hned mi naservírovali místní specialitu zvanou Tamal, což je něco jako vajíčka s bramborami zabalené v zeleném listu. Bylo to výborné, sice na snídani moc silné, ale uvítala jsem to. Moji přátelé se museli připravovat v neděli do školy, tak jsem se rozhodla, že se vydám na průzkum čtvrti, kde jsem ubytovaná. Musela jsem dlouze vysvětlovat mým přátelům, že chci jít sama a že to zvládnu. Hodně se o mě báli. Nakonec jsem je uargumentovala. Prouzkoumala jsem zdejší čtvrť, zašla jsem nad lidmi, obchůdky pouličními umělci přivydělávajících si na silnici v době červené na semaforu. Největší překvapení jsem zažila po skvělé obědě, kdy jsem se posadila do parku a rozjímala nad krásami hor, které jsem měla před sebou jako na dlani. Najednou začala hrát velice moderní a hlasitá hudba. Nedalo mi to a šla jsem po zvuku. Došla jsem do KOSTELA. Nemohla jsem uvěřit, že taková hudba vychází z kostela. S otevřenou pusou do kořán jsem stála na prahu a pozorovala tleskájící a tančící lidi v kostele. Jeden z mých neskutečných zážitků v Kolumbii.
Další dva dny jsem strávila prouzkomováním centra a historických míst. Navštívila jsem ohromný kampus Javeriana Universidad, bloudila jsem přeplněnými ulicemi,kde jsem si uvědomila, že v Bogotě žije kolem 8 miliónů lidí. Místní autobusy se rozdělují na dvě kategorie, Transmilenio, kterým cizinem může cestovat, neboť je trochu přehledné, a pak místní autobusy, ve kterých se nemá šanci cizinec vyznat. S úděsem jsem zjistila, když jsem trčela hodinu v zácpě v Transmileniu, že hlavní město Kolumbie nemá METRO! A každý den v zácpě stráví cestující až dvě hodiny. Ona i samotná cesta autobusem byla zážitek, protože místní řidiči (pokud je tak vůbec lze nazývat) jezdili nehledíc na cestující...
Epicentrum všeho dění jsem objevila v La Candelaria nebo - li historickém centru. Na Plaza de Bolívar, také někdy známém jako Plaza Mayor, jsem porpvé pocítila strach z lidí, neboť zde byli různí prodejci, protestující lid, politici, chodící do senátu, ale také zloději a místní sebranka všeho druhu. Není divu, že jsem se přidala k prohlídce s výkladem od místní průvodkyně. Průvodkyně mě opět naladila na bezpečnou notu a po jejím skvělém výkladu jsem neodolala a ochutnala místní specialitou zvanou Ajiaco Santafereno, což je polévka s kusem kuřete a kukuřice. Kdybyste viděli tu porci! Sice po celodenním chození jsem byla vyhládlá, ale takovou porci jsem nesnědla...
Poslední den v Bogotě jsem věnovala vyjížďce pomocí lanovky na Monserrate, kde jsou obchůdky s upomínkovými předměty a nádhěrně vonící zahrada plná exotických květin a soch. Na vrcholku hory Kolumbijci postavili kostel, ale také restauraci. Ovšem z výšky 3 200 m.n.m. se mi naskytl neuvěřitelný výhled na rozlehlou Bogotu. Neodolala jsem a počkala si na noční výhled na město. Zašla jsem, jaká energie tepá v tomto městě. Musela jsem se ale zamyslet nad dosahem světelného zněčištění tohoto města. taková záře a žádné hvězdy...Dotýkala jsem se mraků, které se vytvořili na vrcholku, ale ani jednu hvězdu jsem nezahlédla kvůli světlu vycházející z města. S tímto výhledem jsem se rozloučila s hlavním městem Kolumbie a vydala se na další cestu do mého nového bydliště, horského města Pasto na jihu země...
