Kultura v Kolumbii je velice rozmanitá. Počínaje několikadenním pití kávy až po neutuchající energii a chuť tančit salsu, regeton či další tance. Po podrobném zkoumání a vyptávání se nejen mých studentů, kolegů, ale i přátel, jsem si udělala obrázek o kolumbijské nátuře.
Kultura je tu rozmanitá a vždy se najde nějaký důvod k oslavě a fiestě. Co mě ale dostalo? Zvyk slavit zde 15. narozeniny mladé dívky, která se tímto věkem proměňuje na ženu. Na jednu takovou oslavu jsem byla pozvaná a upozorněna, že je vhodný formální oděv. Tak jsem vrazila na nákupy, to byl tedy zážitek, přece jen mám jiné proporce než zdejší ženy, které jsou většinou o hlavu či dvě menší. Každopádně po třech hodinách lítání po městě a všelijakých obchodech jsem na místním trhu sehnala šaty, které mi byly a dokonce se mi i líbily. Trochu jsem usmlouvala cenu, i když to se musím ještě naučit. A oslava mohla začít. Tušila jsem, že to bude velké, když se oslava odehrávala v jednom z nejmodernějších místních sálů. Ovšem 200 hostů jsem nečekala. A ta výzdoba…Jako u nás na svatbě. Já jen zírala. Je tu zvykem, pravděpodobně pozůstatek po španělské kolonizaci, že se řekne, že se začne o půl sedmé, ale je hodina zpoždění. Každopádně přes dvě hodiny zpoždění mi přišlo už dost. Aspoň jsem měla čas pozdravit se všemi a popovídat si s rodinou a přáteli oné dívky. Oslava začala velkolepě, představením tance, který tančili muži z dívčiny rodiny a poté její přátelé. Nakonec majestátně vstoupila dívka v princeznovských šatech a čekal ji waltz s jejím otcem. Poté začaly projevy otce a maminky a strýčka, které byly emotivní, přesto že jsem dívku neznala, tak jsem brečela…Takové emoce by občas mohli ukazovat i čeští muži, vůbec by to neuškodilo. A poté začala slavnostní večeře, u které jsem už v polovině nemohla jíst. Takové dobroty, ale holt jsem se překonala. Samozřejmě po večeři se začalo tančit, klasika: salsa, regeton, apod. O půlnoci princezna odhodila své šaty a proměnila se v opravdu sexy ženu. Nádherný zvyk! Škoda že nic takového není u nás.
Vzhledem k
tomu, že učím angličtinu zhruba přes 100 studentů, je to dobrý vzorek na výzkum. Vždy se jich v hodině konverzace ptám na různé názory a zkoumám jejich úhel pohledu na danou problematiku a také jejich úroveň vzdělanosti. Oblíbená otázka se týká vzdělání v Kolumbii. Neboť vzdělání je zde placené již od školky a není to levná záležitost. Někteří rodiče nemají na zaplacení univerzity, tak jejich děti musí pracovat dva roky, rok studovat a pak zase pracovat. A úroveň učitelů a výukových materiálů? Nikdo mi neodpověděl jinak, že je to příšerné. Učitelé chodí do hodiny nepřipraveni, učí je staré věci a studenti například mezinárodního obchodu se učí jen španělsky a trochu anglicky. Což mi přijde opravdu směšné za ty peníze. Další takovou otázkou je, zda se jim Kolumbie líbí. Většina odpoví, že ano a moc, že miluji kulturu, přírodu, vřelost místních lidí a jídlo a spoustu dalších věcí. Ale setkala jsem se i s názorem, že rodina uvažuje o odstěhování do Ekvádoru, neboť v Kolumbii není bezpečno. Což je pravda. Naopak co se jim na Kolumbii nelíbí, je vzdělání, zdravotní systém a politici. Neboť ty jsou zkorumpovaní a podle některých zážitků, co jsem slyšela, tu fungují někteří politici spíše jako mafie než služba veřejnosti. Je tu zvykem, že práci nelze najít na internetu, práce se tu hledá pomocí známých a pokud chce někdo dobrou práci, tak je nutné navštívit politiky daného města. Založit novou stranu? To také není jen tak jednoduché. Musíte mít povolení od místních politiků. Ono už jen to, že současná vláda vyjednává s teroristickou skupinou a vedou dialogy, vypovídá o povaze kolumbijských politiků. Nedovedu si představit, že nějaká demokratická vláda vede vyjednávání o míru se skupinou teroristů, kteří mají na svědomí několik tisícovek nevinných lidských životů a zničení několika měst v podobě odpojení od proudu či pitné vody a také obchod s drogami. Zajímavé je, že málokdo se se mnou chce bavit na toto téma. Jen opravdu blízcí přátelé, kteří mi také dali odpověď na otázku, proč tomu tak je. Spousta lidí se tu bojí, neboť stále hrozí riziko zavraždění za to, že řeknete svůj názor nahlas, či když vystoupíte veřejně proti nějakému politikovi či známé osobě. Už jsem slyšela o pár studentech, kteří byli zavražděni jen proto, že říkali, co se jim nelíbí. Takže ono to s demokracií zde bude trochu na štíru. Sice máte přístup ke všem informacím, i když jsem se bavila s jedním dokumentárním producentem, který se zrovna vrátil z filmového festivalu v Evropě, tak mi sdělil, že chce natáčet o nedávné historii a že není možné sehnat knihy na toto téma, neboť je to prý zakázané od vlády. Takže demokracie zde trochu očividně pokulhává. Nedávno mi vyrazila dech jedna velmi vzdělaná studentka, která mi odpověděla na otázku, ve kterém městě by chtěla žít na světě, že na Kubě, protože se jí líbí komunismus a ne kapitalismus. Tak jsem s ní ještě po hodině mluvila a ona žije v domněnce, že komunismus je velice svobodný režim, kde si může každý dělat, co chce, a nejsou důležité peníze.
To že zábava v televizi pokulhává, svědčí i množství party, které se tu pořádají. Každých deset minut je asi tak osmi minutová reklama, což člověka odradí brzy od sledování televize. Každopádně zprávy v televizi jsou vesměs negativní a moc toho neříkají o životě. Každopádně existuje minimálně jedna televizní a rozhlasová stanice, která se zabývá problémy obyčejných a chudých lidí a vede debaty i s politiky, jak tyto problémy řešit. Je pravda, že hlavní protagonistka této show má problémy s policií, je sledována, ale vzhledem k tomu, že je slavná a sklízí úspěchy nejen od chudých lidí, tak se jí doposud nic nestalo. Měla jsem tu čest účastnit se jednoho jejího radiového vysílání a bylo to neskutečné potkat takhle odvážnou ženu v této zemi. Kolumbie má pár hrdinů, kteří dovedou tuto zemi zlepšit a změnit k lepšímu. Sice to bude asi trvat dlouho a bude to asi ještě dost bolet, ale dokud tito lidé zde budou žít a bojovat za pravdu a práva všech, tak tu šance je.
