Je to pár let, co jsem si uvědomila, jak moc jsem křivdila svým rodičům. Měla jsem jim za zlé, že v některých věcech podle mého názoru selhali a že mohli udělat některé věci jinak. Možná mohli, ale kdo jsem, abych je soudila?
Jsou vánoce a přesto, že je vlastně už sama neslavím, nebudu kazit jejich kouzlo těm, kdo je mají rádi. Štědrý den jsem strávila sama s maminkou, která byla moc ráda, že jsem přijela. Znovu a znovu si uvědomuji, jak moc jsem svým rodičům vděčná za dar života, ať už udělali jakoukoli „chybu“ či řekli cokoli, co říci nemuseli. Uvědomuji si to o to více a palčivěji i proto, že jsem sama máma a udělala jsem strašnou spoustu chyb a řekla množství vět, které jsem říct nemusela. Ostatně jako asi každý.
Miluju svého syna z celého srdce a přesto jsem udělala chyby a pravděpodobně i on mi je vyčítá. Vím, že na to má právo a zároveň vím, že možná nastane čas, kdy i on bude mít stejné pochybnosti o správnosti svých domněnek, jako mám dnes já.
Často se stává, že uděláme jeden špatný krok, pak druhý, pak třetí a najednou zjistíme, že jsme na totálně špatné cestě a že nevíme jak to změnit. Zjistila jsem, že funguje jediné, prostě udělat první krok jiným směrem. I když to někdy musí být krok do křoví, kde jsou bodláky, i když je to někdy krok do kopce, o kterém si myslíme, že je nad naše síly a dokonce i když je to krok do hustého lesa, kde se s největší pravděpodobností ztratíme. Ale jak říká Paolo Coelho: „Zabloudit je nejlepší způsob, jak najít něco zajímavého.“
Zabloudila jsem v životě mnohokrát a musím říct, že vždycky, když jsem se odevzdala do „vyšších rukou“, ve chvíli, kdy jsem svoje ego poslala do háje a nasypala jsem si popel na hlavu, stalo se něco, co bych nikdy nevymyslela. Zázrak, který vyřešil neřešitelné, ukázal neviditelné a dokázal nemožné. Opravdu to nebylo jen jednou. I proto jsem se rozhodla vědomě věřit v Boha a zázraky, které přináší. Nemluvím teď o náboženství, mluvím o víře, o té, která jde skrze všechna náboženství a dokonce i za něj. O víře, která přináší klid a vědomí, že se všechno děje z nějakého důvodu a vede nás to k našemu nejvyššímu dobru v souladu s ostatními a jejich nejvyšším dobrem. Je mi jedno jestli je někdo součástí náboženství a nebo má jen hlubokou víru v dobro a lásku, záleží mi pouze na tom, jak daný člověk přemýšlí, mluví a koná.
Rozlišuji lidi pouze na dva druhy, na ty, co věří v dobro a na ty, co na svou víru zapomněli. Ano, dokonce si ani nemyslím, že jsou dobří a špatní lidé, je to jen o tom, jestli (si) věří a nebo ne. Mám dokonce i pochopení pro ty, kteří nevěří v dobré věci, byla jsem na tom „druhém břehu“ a vím, jak to tam vypadá. Prožila jsem si totální zoufalství, strach, hluboce ukrývanou nenávist a prázdnotu. Ale zažila jsem taky totální klid a mír, lásku, odevzdání, pokoru a nekonečný vděk. Když tohle píšu, tečou mi slzy a možná by někdo řekl, že jsem trapná. Možná jsem, ale je mi to jedno. Miluju svůj život, rodinu, blízké, Boha, planetu zemi a lidi. Bůh je mi tátou a planeta země mámou. Bez těch dvou mi život nedává smysl. A přesto, že mě rodiče nevedli k víře v něco vyššího, paradoxně mi k ní pomohli. I díky nim jsem si začala klást otázku: "Co když je to všechno jinak?"
Už Ježíš říkal: „Cti otce svého a matku svou.“ a já jsem k tomuto bodu došla také. Nedávno jsem se dozvěděla, že je můj tatínek nemocný, moc bych si přála, aby se uzdravil a věřím v to z celého srdce. Miluju ho takového, jaký je, se všemi plusy a mínusy i přesto, že jsem někdy měla pocit, že neexistuje, že nebyl tam, kde jsem ho potřebovala, je to můj táta. Vždycky mě miloval a pokud tam nebyl, pak jen proto, že si řešil něco, co se mnou nijak nesouviselo, jen třeba neuměl být mužem a tátou a nevěděl co s tím. Moje maminka je zdravá a vitální žena, má v sobě obrovskou sílu a zároveň i laskavost. Možná někdy neuměla ukázat jak moc mě miluje, ale já vím, že to tak je, vždycky mě milovala a cokoliv vypadalo jinak, bylo jen projevem nějakého jejího vnitřního strachu. Moc je oba miluju a odpouštím sama sobě, že jsem někdy nebyla schopna vidět a vnímat jejich lásku. Jim nemám co odpouštět, zato jim mám hodně co děkovat. V první fázi za život, který mi dali a v té druhé za to, že dělali to nejlepší, co uměli.
Mami a tati, DĚKUJU, jsem nesmírně vděčná, že vás mám. Byli jste mými prvními Bohy a zůstáváte ve mě napořád.
S láskou Hanka
