Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde!

… řekl v Nekonečném příběhu pes, či jak on sám sebe nazýval, rychlodrak Falco, malému bojovníkovi Atrejovi. Je to ale pravda? Máte rády pohádky nebo jste je už odsunuly do říše dětí? 

Jsou pro vás důležité příběhy, ponaučení a vzrušení z představy, jaký bude další krok hrdiny či hrdinky? Napadlo vás někdy, že pohádky jsou tu proto, aby uspávaly děti, ale probouzely dospělé?

Co když opravdu můžeme a máme žít jako v pohádce?

Možná teď namítnete, že je to blbost a možná si vzpomenete na posměšný pohled někoho „příliš dospělého“, kdo vám možná někdy řekl něco ve smyslu: „Jsi naivka, princové neexistují, slétni z oblaků na zem a buď realistka.“ Ale co když je to jinak? Co když princové existují úplně stejně, jako existují princezny? Ano, někteří pohádkoví hrdinové se nemusí potkat a pak taková princezna potká hrdinu z jiné pohádky a on se jí vysměje, protože v jeho „realitě“ se odehrává prostě jen jiný příběh. A ta kráska v růžových šatičkách se do jeho světa nehodí. A zase naopak, princ, který chce bojovat s drakem o svou krásku si nevšimne, že ona kráska o to vůbec nestojí a chce třeba mlynáře a mít s ním kupu dětí.

Ano, každý příběh a každá pohádka jsou jiné a mají odlišné hrdiny, ale co mají všechny společné?

V každém dobrém pohádkovém příběhu musí hrdina či hrdinka překonat nějaké nebezpečí, projít smutkem či hněvem, bát se, jít až na dřeň svých schopností a téměř vždycky zvítězí až tehdy, když pochopí svou lekci. Často u toho o všechno přijde, je zostuzen/a, opuštěn/a, na všechno sám/sama a musí najít svou vnitřní sílu. Ano, o tom to je! Oni se NEVZDAJÍ a to přesto, že dokáží všechno ODEVZDAT! Ještě pořád si myslíte, že jsou pohádky jen naivním a sentimentálním příběhem pro děti? Já ne. Je v nich mnoho skrytých mouder, jen se musíme naučit vnímat a dívat jinýma očima. Pak jsme znovu schopni vnímat to kouzlo a ponaučení.

V lidském příběhu je to často obdobné. Musíme přijít o něco, na čem nám záleží, odevzdat něco, co je nám často nejcennější a PŘESTO všechno se nevzdat! Zůstat jednoduše sami a to jen se sebou a svou nekonečnou vírou. Teprve potom vyhráváme nad NICOTOU, která by nás jinak zachvátila a tím by nás zabila.

Asi se shodneme na tom, že takových lidí, kteří se vzdali a zachvátila je nicota je mezi námi mnoho. Nezáří vzrušením, nemají žádnou vášeň ani radost. Už se neumějí smát, plakat, zlobit se, ani nahlas křičet a bojovat, když jim někdo bere něco, co mají rádi. Poznáme je velmi snadno, nemají v očích jiskru života. Jejich pohled je vyhaslý, jako černý kamínek, který ještě před hodinou vesele žhnul a měnil barvy.

Ano, oči jsou okna do duše a my v nich poznáme život.

Vstaňte a běžte se podívat do zrcadla, vidíte ho tam? Pokud se v životě nesmějete, říkáte věty typu: „Však ono je to všude stejné, proč se snažit a něco měnit? Mám své jisté, nebudu riskovat. Nemůžu odejít, co by na to řekli lidi (děti, rodiče, kolegové, přátelé…)?“ a podobně, PROBUĎTE SE! Zachvátila vás už skoro nicota a vy si to neuvědomujete! NIKDY, NIKDY, NIKDY, nepřestávejte snít, věřit si, tvořit, tančit, smát se a klidně i bojovat za to, co chcete a na co máte právo! Když nevíte kudy kam, odevzdejte vše, co máte, dokonce odevzdejte i to, co nemáte, ale NIKDY SE NEVZDÁVEJTE! Ano, život může být pohádka a je na nás, jak bude vypadat… jaká je ta vaše?

S láskou Hanka