Soustředím se na svoje dílo. Přemílám v hlavě parametry, vyhledané na internetu. Celková výška je 80 cm, maximální šířka houpadel 80 cm. Výška ložné plochy nad zemí 40 cm.
Iva nahlíží do dílny.
„Našla jsem ti v knihovně publikaci s lidovými ornamenty,“ nadechne se s potěšením vůně dřeva.
„Děkuju. Na vyřezávání se těším nejvíc,“ usměju se. „ale budu si muset pospíšit. Čas kvapí mnohem rychleji, než bych si přál.“
„Pomůžu s lakováním, jestli chceš, Milane,“ a v tu chvíli jsem si v duchu pogratuloval, že manželka pokaždé stojí při mně. I když - nejdřív se divila, do čeho se to chci pustit. Řezbářství. Zvláštní hobby pro vojáka z povolání, který se v životě nemusel příliš spoléhat na šikovnost svých rukou.
„Kdepak, veledílo musím dokončit já sám. Děkuju, Ivi, za nabídku! Budu dřevo tentokrát jen leštit, ne lakovat. Už by to nebylo ono, jak jsem si tehdy na Krbavském poli, v bezejmenné vesnici, v sutinách toho domku, předsevzal. Že jestli se ve zdraví vrátíme, jestli mi osud umožní mít děti, pro první vnouče vlastnoručně vyrobím kolíbku…ale šálek čaje bych přivítal.“
U stolu, s hrnkem v ruce pak listuji v knize lidové architektury, vybírám, co bych zvládnul a co by se nejlépe hodilo. Které ornamenty jsou v naší budějické kotlině „to pravé ořechové“, i když momentálně dělám s bílým dubem.
Neposkvrněnost materiálu je jedna z devíz, kterou hladké, vyhlazené dřevo poskytuje. Pošpiněného, vypleněného jsem už kdysi zažil dost.
Kroužky v kombinaci dvou barev se mi líbí, při troše fantazie tvoří náhrdelník na čele kolébky. A největší „perla“ pěkně uprostřed. To bude ono! Princeznička na bále poztrácela korále.
Ještě se přeci jen poradím s Ivou. Dám na její cítění a neomylný vkus.
Práci se dřevem jsem si zamiloval u první vydlabané lžíce. Tak dobře se u ní přemýšlí o životě, o minulosti… a jak se v kolébce asi bude vyjímat první vnouče? Co na ni řeknou mladí, má to být překvápko, až Janka přijde z porodnice.
Vyšel jsem na zahradu. Fena Ája se mi pletla pod nohy. Měsíc zavěšený v koruně staré hrušně svítil velmi jasně jako silný reflektor. Tak málo stačí, a je to zas tady. S kolegy Francouzi jsme tehdy prohledávali sektor JIH. O té chorvatské enklávě nikdo z velitelů ani netušil, že existuje, dokud jsme na vesnici, téměř srovnanou se zemí nenarazili. Krajinští Srbové nás neráčili informovat.
Za napůl zbořenou obvodovou zdí na štokrleti seděla babka v šátku a děravých teplácích. Držela pletenou šňůrku a pohupovala kolébkou, bílou a ručně zdobenou. Všude vládlo podivné ticho. Naložili jsme babku i přes odpor do auta, nechtěla zbořeniště opustit. Jediné, co opakovala, bylo „búra, búra“.
Další obyvatele jsme našli v jeskyni asi dva kilometry za vsí. Lezlo se tam po provazovém žebříku.
Nikdy jsem nepochopil, jak dostali raněné dovnitř. Vystrašené, naříkající klubko vesničanů se choulilo v nejzazším koutě, matky oplakávaly mrtvé syny a prožitou hrůzu. Vracívá se mi ten pohled, nářek se nedá zapomenout.
Pohladím psa a do dílny jdu už jen na chvilku, pokochat se vůní pilin. Dotýkám se vysoustruhovaného čela kolébky a vím, že mi dřevo, naděje něčeho nového, spojená s přírodou, pomáhá vítězit nad démony.
