Nehoda

Táhla nohy za sebou, jako by už teď, v poledne byly unavené. Nechtělo se jí nastoupit do auta. Nebýt lákadla v podobě pohledu na zimní šumavskou přírodu a slibu, že pojede s mužem, zůstala by doma.

Místy fouknul větřík, a potom keře střásaly zlaté částice sněžného prachu. Sklo násobilo odraz bílých polí.

A teď, na zpáteční cestě se přihodilo to, co nikdy předtím nezažila, zlý sen, z nějž nebylo možné procitnout!

Zaskočeně se na sebe podívali. Uviděla v Petrově výrazu překvapení a úlek. Přibrzďoval. Točil volantem ve snaze odvrátit malér, ale nic nezabíralo.

Chytila se pravou rukou co nejpevněji za držátko ve stropě a ve vteřině zanalyzovala neudržitelnou situaci. První možností je sjetí auta ze silnice. Vlevo, kam vozidlo klouzalo, je několikametrový sráz, což by nejspíš znamenalo převrácení. Druhou, lepší variantou byl čelní náraz do některé z mohutných vrb.

Zavřela oči. Průšvih je jistý, ale ještě stále se vznášejí. Zdánlivě nedotknutelní, obrněni silnou karosérií. Zbývá pár vteřin na sny, naději, na život? Bylo to zvláštním způsobem pokojné zamyšlení – ačkoli balancovali na hraně.

Nevnímala, co se děje, od chvíle, kdy Petr zakřičel:„Drž se, Kamilo.“ Vědomí zatáhlo oponu.

Zpod zmačkané kapoty se drala pára.

„Ven, pojď ven, rychle,“ drápali se přes vzedmuté airbagy z vraku vozu, vklíněného přední částí do statného stromu.

„Žijeme, Petře, žijeme!“ obrovská vlna adrenalinu zaplavila jeho i ji. Ze samé rozjařilosti by snad i skákali jako malé děti, jimiž však dávno nebyli. Objali se.

„Já jsem asi v pořádku. Jak se cítíš ty, Kamilo? Nestalo se ti, doufám, nic,“ zeptal se.

„Nevím, ještě nevím. Já si náraz vůbec nepamatuju. Snad jsem si to nechtěla připustit, že bouráme. Dělávám to tak u zubaře, že se v duchu přenesu někam jinam! Ještě že jsme se neskutáleli ze stráně dolů. To by byl náš konec,“ brebentila páté před deváté v návalu radosti.

Téměř rozveseleně zavolal synovi a vysvětloval, kde jsou a co se stalo.

 „Zařídí odtah. Přijede,“ řekl. Pak teprve se mu roztřásl hlas.

„Omlouvám se, nedalo se nic dělat. Prostě nic, a to jezdím čtyřicet let…“

Stále sněžilo a vločky tály na jejich tvářích jako na rozpálené plotně.

To se rychle změnilo. Koruny stromů zachytávaly všechen sluneční svit, v zajetí ledových bot podupávali na krajnici snad celou věčnost.

Vrčení auta připomínalo bzukot blížícího se čmeláka. Synův vylekaný obličej je přenesl do reality.

„Mami, vždyť ty sotva stojíš na nohou!“

Aha, to ty zatracený kastlíky, který jsem koleny prorazila.

Xxx

Trval na prohlídce v nemocnici.

Rentgeny lebky, ramene a kolen poškozených nárazem. Doktorka Todorovová měla ten den traumatologickou ambulanci.

„Otřes mozga, amnézia, hematomy na klubech, měla byste tu byť na pozorování, pani,“ předčítala diagnózy z počítače.

„Jsem původně chirurgická sestra, ohlídáme to, paní doktorko, doma.“

„Pak musíte znať, že s krátkodobou ztrátou paměti vás nikam nepůstím. Ještě je tady další důvod, proč musím tervať na hospitalizaci, je to důležité. Životně důležité, panimájetě?!“ z rozrušení přecházela do ruštiny a nervózně poškubávala knoflíkem pláště.

„Co ještě? Snímky jsou vyhodnocené, zlomenina žádná…“

„No právě… pani Richtěrová, bohužel vám musím oznámit, že máte nádor na mozgu. Teď už rozumíte, proč musím trvat na vašem pobytu v nemocnici. Převezeme vas do krajského města na neurochirurgii. Máte hodinu na návrat do nemocnice, pokud si chcete zajet pro osobné veci.“

Vyšla z ordinace jako opařená. Euforie z toho, že se dnes podruhé narodila, se šmahem rozplynula.

Doma se chovala racionálně. Zatím nesmí nic poznat, manžel ani syn. Hlavně se v klidu sbalit, aby nezapomněla na něco důležitého. Rychle ještě ohřála chlapům večeři.

Rozhlédla se po domě, jako by tady byla naposledy, pohladila psa a odjeli do špitálu.

Nemohla usnout. Se souhlasem sestry na oddělení přesunula se do jídelny k televizi. Hlava ji po havárii nepřestávala bolet a obě kolena, zalitá obrovskými otoky, fialověla. Pravou ruku měla v závěsu kvůli rameni.

Tak nádor mozku. Pokud by to byl gliom, dopadnu nejspíš jako známý, dva roky života a mezitím dvě operace, ale šířilo se to dál stylem dřevomorky. Neumím si představit, jak budou beze mě žít – dva chlapi v chalupě – se spoustou zvířat.  Ještě že syn nedávno dostudoval, je dospělý a umí se postarat.

Televizi vypnula. Dala si židli k dlouhému oknu. Výhled na osvětlenou siluetu zámku byl lepší než bedna.

Jak to povím mámě? Ne, to nepřichází do úvahy. Svěřím se jen bráchovi, kdyby bylo nejhůř, aby věděl, co se děje.

Tu noc nezamhouřila oka. Přecházela po jídelně jako lvice v kleci. Zvláštní, kolena, sebevíc nateklá teď vůbec nebolela, ani rameno. Jen hlava. Do koše padal jeden kapesníček za druhým. Přehrávala si všechno, co je třeba zařídit, dodělat, kolik času asi bude mít před sebou. Jak to ponese syn. Co manžel.

Pozorovala východ slunce nad zasněženou Křížovou horou a nepřála si nic, jen žít.

Vrátila se na pokoj, šla malá vizita. Mladý lékař, na kterého upírala zrak se všemi nadějemi, které v ní zbývaly, potvrdil, že bude pravděpodobně převezena do krajské nemocnice. Tedy pokud se to potvrdí zítra na primářské vizitě. Do té doby má odpočívat po úraze, ledovat kolena.

Ráda se propadla do spánku. První myšlenky po probuzení nebyly nejveselejší.

Co mě asi čeká?

Xxx

Po primářské vizitě nebyla o nic moudřejší. Ledovat, ledovat, ledovat. Kolena a rameno. Měřit tlak a teplotu.

To bylo všechno. Všechno? A co ten nádor? Kdy půjdu do tunelu, kdy mě převezou na specializované oddělení?

Třeba ji zavolají k primáři na ambulanci, možná tu věc nechtěli rozebírat před ostatními. Jako ve snu polkla v poledne pár lžic polévky.

Rychle z jídelny na pokoj, určitě mne budou volat.

Na chodbě spatřila staniční, se kterou se před mnoha lety pracovně setkávala.

„Moniko, mohla byste mi prosím věnovat pár minut? Ráda bych se na něco zeptala.“

„Jistě, pojďte na sesternu, Kamilo. Oč jde?“

Vysypala ze sebe všechno, co se dozvěděla od doktorky na příjmu a od ošetřujícího lékaře. Zmínila se o tom, že to přece nejde, nechat ji v nejistotě kvůli tak závažné chorobě.

„Víte co, Kamilo, já za paní doktorkou zajdu na lékařák, než nám odejde domů, a přijdu vám říct, co a jak.“

Když házela drobné do automatu na kávu, chvěly se jí ruce. Seděla na chodbě a usrkávala, čekala na svůj ortel.

Staniční vystoupila z výtahu a usmívala se. Posadily se a řekla:

„Paní doktorka se vám velice omlouvá. Spletla se a její kolega druhý den také. Nic nemáte, žádný nádor, můžete být v klidu,“ podívala se zpříma do napjaté tváře Kamily.

To mě nechali dva dny se trápit a neříct ani slovo? Já už se tady loučím se světem!

„Spletli? Omlouvá se? To snad není možné,“ málem se zhroutila. Čekala všechno, ale tohle ne. Kdyby neměla ten šťastný nápad zeptat se staniční, mučila by se další noc!

„Doktorka Todorovová říkala, že by vás zítra mohli pustit, ledovat klouby můžete i doma a krvácení do mozku nemáte.“

Jako v transu přikývla. Nesmírný vztek na doktorku a doktora ji popadl až později.

Xxx

Uplynulo deset let. Ambulance v nemocnici, vyšetření hlavy jako kdysi po autohavárii, stejná aktérka Kamila. Jen úraz byl další v řadě.

„Bylo to tedy takhle, jak jsem si napsala do zprávy,“ předčítala Kamile starší lékařka ze svého počítače:

Asi ve 20,00 hodin upadla za domem. Udeřila se do týla o kámen. Na úraz se pamatuje.“

„Ano, je to tak.“

Doktorka otočila monitor tak, aby na něj Kamila viděla.

„Už vám někdo někdy řekl, že máte takzvanou osteopetrózu lebky? Já sama to vidím podruhé v životě. Jednou u kojence a teď u vás.“

„Co to probůh je?“

„Nejlépe to sama uvidíte tady na rentgenu. Dala jsem vám tam váš a pro srovnání cizí snímek. Na tom vašem si všimněte velmi silné hustoty a šířky lebečních kostí. Je to znatelné hned při prvním pohledu. Je to benigní a vzácné onemocnění a pro vás neznamená žádná omezení ani léčbu.“

„Bylo by možné zaměnit je za mozkový tumor?“

„Lékaři, který se s osteopetrózou doposud nesetkal, by se to stát mohlo.“

„A také se to stalo. Snažila jsem se na to co nejrychleji zapomenout. Nakonec – mám za život asi třetí úraz hlavy. Teď už vím, že díky superpevné lebce jsem z toho vždy dobře vyvázla. Aspoň k něčemu je ta moje anomálie dobrá,“ uvolněně se rozesmála Kamila a doktorka s ní.

Manžel na ni čekal venku.

Přecházel kolem auta jako na trní.

„Tak jak, co ti řekli?“

„Představ si, Petře, přišli na to, že mám mimořádně tvrdou hlavu!“

„A kvůli tomu jsi tam byla tak dlouho? To se rovnou mohli zeptat mě, já nejlíp vím, jak tvrdou hlavu dokážeš mít.“

„Jedeme domů, dnes toho bylo na mě nějak příliš. A jeď prosím tě opatrně, mrzne a padá sníh.“