Hvězdička

Někdo z nájemců v kolonii zahrádek položil na parapet staré ženy pár jablíček. Scvrklých, přešlých prvním mrazíkem.

Pokaždé, když jde k oknu, jako by uslyšela jeho hlas:

 „Sákra – nevotvírej! Číhaj na zahradě. Když uviděj skulinu, vlezou nám do bytu.“

Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus.

V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku a mobil. V dusnu dlouho nevětrané kuchyně sledovala každý  pohyb jeho rukou.

Zvykla si odkývat mu „nebezpečné“ postavy tam venku. Prý neměly co jiného na práci, než vlézt oknem nebo dveřmi k nim domů. Nechtěla se  dohadovat, rychle se rozčílil. Přivolávala vzpomínky na dobu, kdy si rozuměli. Byl dříč a měl ji rád, i dnes už dospělé děti.

Představovala si, co zase její pětasedmdesátiletý manžel asi vidí.  Říkal něco o dírách, co z nich vylejzaj lidi bez tváří. Přitom ti venku byli jen obyčejní zahrádkáři, znali se léta.

Když to, co se u nich v kuchyni nikdy nevyslovilo, na něj jednou za čas přišlo, číhal u schránky pečlivě zamčených dveří a letáky vybíral v rukavicích. Hned je házel do kamen. Vítězoslavně volal:

„Vidíš, jak hořej! Kdyby nebyly napuštěný plynem, tak by tak rychle nehořely!“

Párkrát  ve strachu utekla před dům a zamkla zvenku. Mlátil do dveří a řval, že skočí. Okno je v přízemí, a tak by se mu nic vážného nestalo.

Když naposledy doma řádil, odvezla ho rychlá do špitálu a pak zůstal na psychiatrii. Už se nevrátil.

Opřela dlaň o stále stejný igelitový ubrus. Došourala se k lince a vyndala nožík a misku. Žuchla na zadnici, až zapraštěla židle. Kolena ji nechtěla nosit.

Stahovala  z jablíček  na jeden zátah dlouhé slupečné hady. Slípkám na přilepšenou. Neměla ve zvyku plýtvat.

Pootevřeným oknem slyšela hovory zahrádkářů o letošní úrodě.  Celý den sklízeli listí a sbírali spadaná jablka.

Rozkrojila první jablíčko bez slupky a řekla:

„Vidíš, hvězdička…budeš dlouho živ.“