Dotek

Dotek
Pozdravila a vešla do rehabilitační pracovny, byla první na řadě.
„Dobrý den, paní Janišová, pojďte dál. Máte předepsanou mobilizaci periferních kloubů na rukou, neboli posilování drobných kloubů prstů. Posaďte se proti mně a položte ruce na lehátko,“ pousmál se mladý muž a usedl z druhé strany tak, že se jejich kolena skoro dotýkala.
V místnosti bylo pološero, chuchvalce husté mlhy z blízkých hor se ještě válely v ulicích městečka. Nerozsvítil, jako by světla zářivek v časnou ranní hodinu obtěžovala.
Uchopil její dlaň do své. Na ruce byly zřetelné mozoly a artritické změny. Zpytavě se podíval ženě do tváře. Ostýchavě sklopila zrak. Bral do svých dlaní postupně prst za prstem, jemně manipuloval kloubky a citlivě reagoval na bolestivé reakce.
Seděla na kulaté židličce jako paralyzovaná. Naklonil se nad její pravou rukou. Kradmo prohlížela terapeutův jemný, skoro dívčí obličej. Delší zvlněné vlasy téměř úplně skryly několik vrásek na čele. „Je starší, než jsem si původně myslela, možná jako já…“ udiveně zauvažovala. Nemluvili a ani z chodby sanatoria dovnitř nedoléhaly žádné zvuky. Ženě se zdálo, jako by část postavy muže naproti zářila něčím rozjasňujícím, napadala ji slova jako aura či fluidum. Jejím tělem proudil velice příjemný a slastný pocit, jako ve snu, ze kterého se nechce probudit.
Zavřela víčka. Nezvykle jemné a zvláštní doteky vyvolaly vlnu lítosti, dokonce snad sebelítosti. Než si to vůbec připustila, slzy jí tichounce, bez vzlyků, odkapávaly, jako když nelze utáhnout vodovodní kohoutek. Potřebovala by brečet - velmi, velmi dlouho…jen pláč může ulevit pocitu osamocenosti, marnosti jejího života. Cítila se trapně a snažila ovládnout. Všechno marné. Seděla jako pěna, odevzdaně, a doufala, že se na ni terapeut nepodívá. Viděla z blízkosti pár centimetrů jeho hlavu a klikatou pěšinku ve vlasech. Určitě poznal, že brečí, a z vrozeného taktu předstírá, že se nic neděje. Takovou bláznivou ženskou tady ještě neměl.
Po dvaceti minutách položil její druhou ruku na prostěradlo. Vylovil z kalhot kapesník, utřel si nos a obě oči. Ženu to dojalo. Nemýlila se v něm, soucítil s ní, neznámou … Terapeut podal pacientce kartu. Odešla na chodbu jako v tranzu, vyčerpaná, ale zbavená letitých usazenin lhostejnosti a nelásky. Samou lehkostí by se mohla vznést.
Muž v bílém oblečení si umyl ruce a otevřel okno. Větral po každém klientovi. Slunce se vynořilo z mlžných záclon. Osvětlilo Lesní kapli na protějším kopci. Ten pohled měl rád, jako vedoucí terapeut si vybral pracovnu právě kvůli tomu. Napustil vodu do konvice. Uvaří silný čaj s medem, něco na něj už dva dny leze. Měl co dělat, aby neutíral nos v jednom kuse, když masíroval ruce té zamlklé paní. Podivil se: zvláštní, ani se nerozloučila. Vylovil sáček čaje z hrnku a otevřel dveře.
„Další, prosím…“