Táta doma občas říkával, nejčastěji po pořádným viksu, kterej nám klukům bohatě dopřával: chceš-li vidět měsíc, dívej se na oblohu a nikoli do louže a mhouřil přitom na zápraží jediný zdravý oko proti nebi. O druhý přišel v lese.
Stávalo se, že zatoužil pohovořit s některým z bližních, jak je v duchu tak trochu ironicky nazýval. Bližní byli všichni "na palubě domova" s názvem Archa, kratší či delší čas, jak je ve stáří osud spojil.
To potom zavítal na pětku, kde ležel kamarád Milan. Znali se od vojny a taky z dráhy. Na parničce začínali zároveň.
Paměť mu už nesloužila a špatně se pohyboval. Ostatně Jan v poslední době taky sotva obešel rybník na návsi.
Milan vyspával. Nehty neklidných rukou se pohybovaly po naškrobené kapně. Po hřbetu levé ospale lezla jarní moucha.
Jan se ohnal a Milan otevřel oči. Jednu dlaň pomaličku zvednul na pozdrav. Druhá dál prováděla nekontrolované miniaturní pohyby po peřině.
„Zdar. Přišel sis pokecat, Honzíku?“ usmál se Milan tak nějak napůl.
Jan přisunul křesílko blíž.
„To víš, do večera daleko, venku to dnes fičí, tak jsem se přišel podívat, Mildo.“
„Máš skicák s sebou?“ pouštěl slova jedním koutkem úst. Druhý zůstal svěšený.
„Skicák? Dnes ne. Venku by mi umrzly prsty.“
„Povídej mi něco o mašině. To se neomrzí.“
„Měl jsem kvůli povolání rozhozený denní rytmus. Nikdy se to už nesrovnalo, dokonce ani v penzi. Však víš! Přesto zastávky tratě vyjmenuju snad i ze spaní, věříš, Milane?“
Muž na posteli se zavrtěl.
„Co bych nevěřil, ale klidně spusť.“
„Vlevo po trati Lázně Kynžvart obklopený sytě zelenými lesy, kde se prej dejchá nejlíp v Čechách. Světoznámé Mariánky. Před Planou zasvítí tmou oko rybníku Regent. Měsícem vybělené břízky takhle v noci, člověče, ty září jako Dalího pouštní stromy. Chodová Planá. Planá. Tachovská brázda a na ní třikrát S – Svojšín, Stříbro, Sulislav. Přehrada Hracholusky, Škodovka. Plzeň, hlavní nádraží, kde konečně bylo možný vybalit chleba se sádlem a cibulí, nalít si čaj z termosky.
Mávnu z okna na široko daleko nejhezčí výpravčí. Mildo, tu lví hřívu kudrnatých vlasů nezkrotila ani nejplacatější čapka. Pamatuješ? Eva se jmenovala."
Milan zakroutil hlavou, že neví.
„Tak si aspoň představ, jak lví hříva vlaje v perónovým vánku kolem drobné vzdalující se postavičky. A jede se do Chebu.
Vzpomínáš, jak jsme tam v depu po vojně spolu začínali? Dva ušatý výrostci jako pomocníci na parničkách! Plzeňská šlechtična, to byla nádhera! Doteď je vystavená v muzeu. Vedle ní Štokr, Zelený Anton a Papoušek. Vysloužilý parní lokomotivy nahradily elektriky, museli jsme na ně oba udělat náročný zkoušky. Pomohl jsi mi s matikou, to ti nezapomenu!“
Poposednul v křesílku a mrknul na Milana, jestli z toho jeho vypravování neusnul. Ne - dobrý posluchač, i když sám toho už moc nenamluví. Možná právě proto.
„Když jsem Šlechtičně pořádně přiložil pod kotel, oblaka dýmu se míchala s těmi na nebi a měla namodralý odstín. Bylo pěkný na ně z okýnka koukat, jak si monetovsky plují krajinou.
A pro mě velká čest jet na takovém stroji jako byla Šlechtična! Já, obyčejnej kluk z obecní pastoušky, a na takový krasavici!
Táta doma občas říkával, nejčastěji po pořádným viksu, kterej nám klukům bohatě dopřával: chceš-li vidět měsíc, dívej se na oblohu a nikoli do louže a mhouřil přitom na zápraží jediný zdravý oko proti nebi. O druhý přišel v lese. Vypadal s páskou přes oko v naší dědině tak výstředně, že mu radní z milosti přidělili bydlení. Už neuživil rodinu.
Mildo, byla tam v tom hliněným domku jen udusaná podlaha a na ní zpola nacpaný slamníky, šest harantů a poloslepý otec – a přece vzhlížel ke hvězdám! Když jsem se jako poslední narodil, bylo mu přes šedesát!
Máma byla o dvacet let mladší. Vidím ji, jak dojí v našem přístavku hubenou kozu. Máma chodívala po rodinách jako pradlena. Ta nikam nevzhlížela. Byla ráda, že jsme jeden po druhým vylítali z hnízda.“
Ruce na peřině se přestaly hýbat. Kamarád usnul.
Venku se zatím setmělo.
Jan popošel k oknu a otevřel je dokořán. Vzduch v místnosti mu připadal vydýchaný.
Podíval se na oblohu. Právě vyšel měsíc.
