Bezejmenná

Seděla pod schody. Průzorem, kdysi dávno vytvořeným zručným kameníkem vyhlížela na hlavní třídu. Léto v Krušnohoří trvalo jen pár týdnů a vlídný podzim se nečekaně brzy převlékl do zimníku.

Skrýš s rozhlednou v centru lázeňského dění býval až dosud Bezejmenné úkrytem i stínem, zatímco dnes cítila, jak jí promrzá tělo až na kost. Zvědavě vystrčila packu ze škvíry na schod a ucukla. Sníh věstil něco nepoznaného, co přímo pod tlapou měnilo skupenství.

Divoké svištění vichru z okolních kopců porostlých hradbami smrků, mléčnou mlhu kolem jáchymovského potoka, která objímala v tento čas údolí městečka dlouho a pevně, to všechno už Bezejmenná znala, stejně jako si osvojila hry s padajícím listím, lov červené rybky ve fontáně, zdárné přeběhnutí rušnou silnicí. Měla odhad, kdo z lidí na ulici pro ni má v kapse či kabelce něco dobrého a komu se raději vyhnout! Pro lázeňskou kočku zkušenosti k nezaplacení. Zejména správcová Elektry má na ni spadeno a honí ji s koštětem v ruce!

Teď hleděla jediným zdravým okem na bílou spoustu, která zasypávala keře, stromy v parku i samotné schody.

Nebyla lázeňačkou odjakživa.

Bydlívala v domě s balkónem u paní v puntíkované šatovce. Každý den vytáhla z vysoké vázy paví pero, aby poškádlila kotě, jímž tehdy byla, a tyrkysové oko mrkalo, míhalo se po podlaze a ona té hře nikdy neodolala, skákala po něm a stará paní se bublavě smála až do kašle. Ale potom si už nehrály, paní polehávala a nakonec z bytu odešla a kočka jen pomalu ujídala granule z vrchovatě naplněné misky a nic ji netěšilo.

Najednou stál mezi dveřmi cizí mladík. Všechny dobře známé věci, peřinu s vůní bytu, košík, kde kočka spávala, postupně odnášel do auta. Nakonec i ji. Zastavili až na parkovišti v Jáchymově. Mladík otevřel dveře a zatleskal. Smýkla sebou vyplašeně pod vedlejší zaparkované vozidlo a dívala se, jak mládenec odjíždí. Seděla pod podvozkem, podběhla druhý, třetí a zmateně mezi nimi pobíhala. Až když padl soumrak, vydala se přes silnici k domu s mohutným schodištěm, nad nímž svítil nápis Agricola. Ten den se kočka Mína stala Bezejmennou.

Také dnes čekala na svého člověka zbytečně. Na recepční z Agricoly, jedinou, kdo ji zaregistroval ve skrýši pod schody. V pauzách tam totiž vycházela k popelníku kouřit. Stříbrná kočka pokaždé přistoupila o něco blíž. Ale sáhnout na sebe nenechala, jen slupla nabídnuté sousto.

Žena nepřišla. Ani včera a ani předtím. Samotářku nakonec vyhnal od vchodu chlad zimní noci. Kolonáda byla nezvykle opuštěná. Kulatá kavárna u kruhového objezdu měla svá veliká  okna beznadějně tmavá. Ani z restaurace, štamgasty bůhvíproč nazývané Peklo tentokrát nevycházeli nadmíru rozjaření hosté. I kulturní dům, ráj pro tanečníky, třikrát v týdnu bouřící do noci, oněměl.

Na kanále, který nikdy nezamrzal, ohřála Bezejmenná tlapky. Suterén pod bazénem byl zajištěn mříží, jeho obyvatelka však snadno prolezla dovnitř. Stočila se na zbytku zaprášené skelné vaty u rozvodné roury. Ještě před rozedněním stejně musí vyrazit ven za potravou.

Kontejnery poblíž zadního traktu byly pokryté jinovatkou. I tak však cítila vůni potravy. Mžourala slepenýma očima a navyklým pohybem se vyhoupla na dekl, ale tentokrát sklouzla dolů. Hlukem na sebe upozornila správcovou, která se naproti u Elektry oháněla koštětem po čerstvé sněhové nadílce, aby si posledních pár klientů, lázeňských robinsonů této netypické zimy nezlámalo nohy.

Kočka zalezla do skrýše. Zbytky skelné vaty, určené původně k zateplení potrubí, poskytly Bezejmenné mrazuvzdornou vrstvu, ale po čase i těžký infekt spojivek. Střídání denního a nočního času ve své sluji s již oběma zanícenýma očima téměř nevnímala. Občas olizovala kapky vody, když zaslechla známý zvuk pod trubkami z plastu. Musela zapojit jiné smysly než zrak, aby přežila. Pokud právě nespala, udržovala si stříbrný kožich. Packami se snažila sundat hnisavou krustu ze svých víček, ale ta byla po několika dnech tak tvrdá a oči tak bolavé, že to nedokázala.

Když zaslechla křupání bot ve sněhu blízko mřížky, blízko jejího úkrytu, naježila srst a zasyčela. Co když ji i odtud jde správcová s koštětem vyhnat? Někdo tam venku promluvil klidným, ale naléhavým hlasem. Byla to recepční z Agricoly!

O kočce se dozvěděla od údržbáře bazénu. Šla tedy najisto. Na bobku, s otevřenou přenosnou klíckou vedle sebe vysvětlovala tam, do šera za mříží, že byla dlouho nemocná a nemohla přijít. A také už v Agricole nepracuje. Trpělivě se vemlouvala němé tváři do přízně a vůbec si nepřipouštěla, že by u vylekané kočky nepochodila.

Nemýlila se. Ještě chvíli trvalo, než se Bezejmenná postavila na vratké nohy a vydala za tím konejšivým hlasem.