Neustále – a po uzavření „velké koalice“ v Praze tím více – mne udivuje, jak málo ví společnost i její politické elity, o čem že vlastně rozhoduje onen podíl na výkonu politické moci, kterým demokracie každého vybavuje. Opravdu je koalice ODS a ČSSD podvodem na voličích, jak zní z mnoha stran? Skutečně byla podvedena „vůle lidu“?
Podíl jedince na výkonu politické moci lze jinými slovy popsat jako volební právo. Procedura, kterou je tento podíl uplatňován, se nazývá volba. O čem vlastně lidé ve volbách rozhodují? Otázka zdánlivě banální. Nicméně lidé mají podle všeho poněkud iluzorní odpověď –„…přece o tom, kdo nám bude vládnout.“
Politologové za mnoho desetiletí pozorování obecně definovali tři základní modely („režimy“) demokratického vládnutí: prezidentský, poloprezidentský a parlamentní. Prezidentský režim je charakteristický přímou volbou moci zákonodárné i výkonné. V poloprezidentském režimu jsou obě moci rovněž voleny přímo lidem, ovšem ta výkonná pouze zčásti. Prezidentské režimy umožňují lidem vedle členů parlamentu zvolit přímo i prezidenta, který oproti našim zvyklostem není nadstranický a sám řídí celou exekutivu. Prezident je z našeho pohledu vlastně zároveň i premiérem. V poloprezidentském režimu lidé také volí ne-nadstranického prezidenta přímo. Ten se však o výkonné pravomoci dělí s premiérem a vládou, která vzniká z důvěry parlamentu. Část exekutivy tak lidé nemohou přímo ovlivnit.
Parlamentní režim oproti tomu dovoluje lidu přímo volit pouze moc zákonodárnou, tedy členy parlamentu. Mandát prezidenta i vlády - moci výkonné - vzniká až z vůle parlamentu a vláda je mu obvykle přímo politicky odpovědná. (Je sice pravdou, že v mnoha postkomunistických zemích bývá poměrně častým jevem přímá volba hlavy státu, např. v Polsku, na Slovensku či ve Slovinsku, náležící de iure k moci výkonné, nicméně z mnoha zde nepodstatných důvodů ji lze za přímou volbu exekutivy pokládat jen čistě formálně.)
Přijmeme-li za měřítko demokratičnosti individuální podíl na výkonu politické moci, potom můžeme parlamentní model označit za „nejméně demokratický“. Zatímco lidé v prezidencialismech a poloprezidencialismech se přímo podílejí na personálním obsazení jak moci výkonné, tak zákonodárné, v parlamentarismu je tento podíl omezený pouze na moc zákonodárnou.
Politický systém České republiky na všech úrovních podle této typologie odpovídá parlamentnímu režimu. A právě tento jeho charakteristický znak (tj. individuální podíl na moci omezený na pouze legislativu) činí běžnou odpověď společnosti na mou otázku iluzorní a zavádějící. Protože je sbor ministrů okolo premiéra, tedy vrcholný orgán exekutivy, zdaleka nejviditelnější součástí politického systému, mají lidé, ale i mnozí politici tendenci směšovat „ty, kdo nám budou vládnout“ s těmi, kdo sedí ve vládě. Z toho je odvozená klamná - ovšem celkem pochopitelná - iluze společnosti o tom, že ve volbách rozhoduje o tom, která strana obsadí premiérské, hejtmanské, nebo primátorské či starostenské křeslo.
Nedělejme si prosím iluze o tom, že premiér a ministři, hejtmani a krajští radní, či starostové a městské rady v našem systému nějakým způsobem odrážejí přání voličů. Jedinými orgány, které v České republice tato přání odrážejí, jsou zastupitelské sbory. Jim totiž veškeré orgány výkonné moci podléhají, jimi jsou voleny a jimi mohou být odvolány. Vše ostatní je pouhou otázkou politické licitace o většině, která s voliči nemá a nikdy neměla nic společného.
Současné rozhořčení nad koalicí ČSSD a ODS v Praze je mého názoru oprávněné a morálně správné. Nikoli však proto, že by vládní koalice neodrážela vůli voličů, nýbrž proto, že vládní koalice v Praze budí silné podezření, že není motivována nutností politického kompromisu, ale touhou po obohacení prostou politického sporu.
„Velká koalice“ sama o sobě nemůže být podvodem na voličích. Voliči jen nesprávně pochopili, o čem že ve volbách vlastně rozhodovali. Z hlasovacích lístků nelze vyčíst žádnou „preferovanou“ koalici a koaliční jednání o vládě nad Prahou jsou proto výlučně věcí zvolených, nikoli jejich voličů. Všechna ostatní tvrzení jsou pouhou spekulací, kdepak podvedenou vůlí lidu. Neobviňujme z podvodu politiky na pražském magistrátu. Viňme naši ochotu je zvolit a neochotu s nimi dlouhodobě a aktivně něco dělat.
