Ekonomie má dnes mezi společenskými vědami výsadní postavení, o tom není sporu. Konec konců, je jedinou z nich, za kterou lze získat Nobelovu cenu a názory ekonomických odborníků a akademických ekonomů platí ve společnosti za všeobecně respektovanou interpretaci sociální reality. Piedestál, na který současná společnost ekonomii mezi ostatními neexaktními obory staví, dává každému člověku bez ohledu na jeho profesi možnost pohodlně - skrze noviny, rozhlas, televizi nebo internet - pochopit, co se vlastně kolem nás děje a udělat si na to názor. Luxus, který si tím dopřáváme, má však i odvrácenou, stinnou stránku: dochází k totální ekonomizaci lidského života. A ten v posledku nikdy totálně ekonomický není.
Současná ekonomie má jednu velmi nepříjemnou a před veřejností (a podle mne i před většinou ekonomů) ukrytou vlastnost: má tendenci považovat kapitalismus a volný trh za přirozený řád věcí.
Drtivá většina teoretického i metodologického aparátu ekonomie totiž vznikla na základě empirických pozorování úzce specializovaných na prostředí volného trhu, s nimž se dnes v ekonomii při zkoumání jiných či upravených forem hospodářské organizace zcela běžně pracuje jako s určitou normou. Výsledkem je, že když pak přijde na studium problémů vyplývajících například z regulací nebo plánování ekonomiky, bývají v ekonomii popisovány jako důsledky odchýlení se od normálu.[1] To přirozeně vede většinu studentů, ekonomických praktiků i akademických ekonomů k tendenci považovat existenci hospodářství založeného na interakci kapitálu a svobodného trhu za jakousi apriorní danost, jež nevyžaduje dalšího zkoumání.
Takový přístup samozřejmě přináší značné výhody (které mají podle mně na "brutální" popularizaci ekonomie značný podíl): umožňuje totiž ekonomům vyslovovat jednoznačné soudy. Řecká krize je z pohledu většiny ekonomů v podstatě banální problém: Řecko je kvůli velikosti svého sociálního státu tak zadlužené, že už mu nikdo dál nechce půjčit. Problém se vyřeší, když mu ostatní evropské země půjčí peníze na bezprostřední odvrácení bankrotu a Athény razantně osekají státní výdaje (tj. především sociální stát). Když se pak ukáže, že řecká vláda provádí škrty pouze kosmetické, je pro ekonoma vysvětlení jednoduché: Řekové jsou hloupí, zlí a nevděční a v důsledku toho plán selhal. Miliardy jsou v pytli, nic se nevyřešilo - ergo, je třeba to zkusit ještě jednou, podruhé to přece už pochopit musí...a scénář se se stejným vysvětlením opakuje.
Ekonomickou optikou je totiž Řecko unitární aktér: jednotka, ve kterých "vůle lidu" splývá se záměry vlády. Problémem je, že evropské státy unitárními aktéry nejsou. Vláda sice zastupuje stát na venek, to je pravda, ale v případě, že se jedná o vládu demokratického státu, jen stěží to může být vláda reprezentující jen o něco málo více, než polovinu jeho obyvatelstva. Často dokonce ještě mnohem méně. Rozhodnutí, které vláda za stát učinila navenek, se mohou u podstatné části obyvatelstva setkat s nevolí. (Alexis de Tocqueville tenhle rys, který úspěšně "deunitarizuje" demokratické státy, výstižně označoval za stav tyranie většiny.)[2] A pokud půjde o nevoli opravdu intenzivní, může principielní přístup vlády podkopat legitimitu celého politického a sociálního uspořádání.
Ekonomie ovšem s tímto typem úvah skoro nepracuje. A spolu s ní ani velká část politiků i společnosti. Volný trh a kapitalismus jsou přece přirozené, takže vlastně ani není nutné se tím zabývat, ne? Jsou-li škrty podmínkou vyřešení problému souvisejícího principielně s fungováním státu v podmínkách globální tržní ekonomiky, potom se automaticky předpokládá, že se taky provedou, a vytváří se záchranné plány, které s tím samozřejmě počítají.Když nevyjdou, jsme zklamaní, frustrovaní, ale díky ekonomickému pohledu na společnost aspoň víme, komu a proč dát jejich selhání za vinu.
Jenomže co když je to vlastně úplně jinak? Britský historik Edward Carr kdysi řekl, že "věda o ekonomii předpokládá daný politický řád a nemůže proto být smysluplně studována v izolaci od politiky."[3] Bohužel, přesně takhle dnes studována je. Kdyby tomu tak nebylo, třeba by mnohým vlivným ekonomům ku prospěchu všech (a daňových poplatníků fiskálně "zodpovědných" evropských zemí především) došlo, že kapitalismus nebo volný trh jim jako přirozený řád věcí připadá jenom proto, že nikdo z nich necítí potřebu jeho "přirozenost" nijak zvlášť zkoumat. Pak by si možná vedle otázek "co mohou politici udělat, aby trh fungoval lépe" nebo "čím politici narušují fungování trhů" začali klást rovněž otázky jako "co je nezbytné, aby se společnost trhu nevzpírala" a "jak zajistit kapitalismu jeho dlouhodobé přežití." Protože - co si budeme povídat - co do efektivity, výkonnosti a schopnosti zajistit všeobecný technický pokrok nic lepšího, než kapitalismus a trh neznáme.
Kdybychom na samém začátku řecké krize hledali odpovědi ne na první dvě, ale na všechny čtyři z těchto otázek, zcela jistě bychom pochopili, že čekat od řecké vlády, že bude státní výdaje schopna ořezat v dohodnutém rozsahu, je velmi nerealistické. Možná bychom sami sebe připravili o luxus vyslechnout si v televizi jednoznačný názor ekonomického odborníka a pak snadno svalit vinu za naše neštěstí na Řeky, ale dost možná bychom si také rozmysleli, zda jim za takových podmínek vůbec budeme ochotni finančně pomoct. A miliardy bychom měli doma a ne v zemi, která bankrotuje.
Každý problém se totiž nejsnáze vyřeší, poznáme-li jeho skutečnou příčinu. V tom nám ale ekonomizace našeho pohlížení na společnost - často bohužel úspěšně - brání. Dluhy a zadlužování, které ekonomové (částečně ovšem opodstatněně) označují za příčinu evropské dluhové krize, totiž ve skutečnosti žádnou příčinou nejsou. Dluhy jsou až následkem, v tomto případě následkem potřeby se zadlužovat. Chceme-li tedy v Evropě naše problémy skutečně vyřešit (a ne jen oddalovat jejich následky), navrhuji, abychom se namísto na zkoumání strategií oddlužení začali věnovat výzkumu okolností, které nutí evropské demokracie se zadlužovat.
Cestou k tomu však jen těžko může být přetvoření ekonomie - "miláčka společnosti" - v univerzální společenskou vědu. To už jen kvůli obsáhlosti každé jednotlivé společenské vědy není v lidských silách. Cestou je dvojí otevření: (1) otevření ekonomie, ale i ostatních společenských věd (především sociologie, politologie, psychologie a antropologie) argumentům přicházejících z jiných oborů a spolupráce (namísto nevražení) při řešení problémů, které nám život ve společnosti přináší; (2) otevření společnosti tak, aby mezi respektovanými a často slyšenými názory nevyčnívaly názory ekonomů, ale v zásadě všech, kteří k problémům společnosti mohou z odborné perspektivy něco říct.
Ztratíme sice pohodlí pasivního přijímání "zaručených", "odborných" a proto "pravdivých" názorů a budeme nuceni myslet kriticky. V mnoha případech bude nepohodlná už jenom skutečnost, že budeme nuceni vůbec myslet, ale stojí to za to. Aneb jak by řekl ekonom: potenciální zisky mnohonásobně převyšují naše náklady....
[1] Srov. např. s textem, který je obecně považován za jednu ze základních učebnic ekonomie: Samuelson, P. A.; Nordhaus, W. D.: 2008. Ekonomie. Nakladatelství Svoboda: Praha
[2] Tocqueville, Alexis de: 1992. Demokracie v Americe. Academia: Praha
[3] Carr, E. H.: 1964. The Twenty Years' Crisis. Harper & Row Publishers: New York.
