Velikým neštěstím současné české společnosti je, že její největší hrdinové nemohli odejít na vrcholu své slávy, a že světlo jejich skutečného hrdinství mohl překrýt stín nicotných politických sporů pozdější doby. Nejinak tomu bylo v případě disidenta, ministra zahraničí a senátora Jiřího Dienstbiera.
Jiří Dienstbier byl člověkem, který si uměl přiznat, že když věřil v revoluční ideály Karla Marxe, udělal chybu. Byl člověkem, který dokázal před čtyřiceti lety to, co národ tak úplně nesvedl dodnes. Jiří Dienstbier byl jedním z organizátorů petičního hnutí Charta 77, byl jedním z mála těch, kteří byli dost odvážní, aby otevřeně nesouhlasili v době, kdy takřka všichni jen mlčky přihlíželi. Jiří Dienstbier byl mužem uvězněným pro věc, kterou dnes jen málokdo z nás nepovažuje za zcela přirozenou – za to, že mluvil, jak myslel a nikoli jak mu bylo přikazováno myslet. Filosof a žurnalista v montérkách umouněných od uhlí, filosof a žurnalista v uniformě svobody v nesvobodném režimu.
Nehledejme národní hrdiny mezi socialisty, humanisty, liberály či konzervativci svobodné demokratické společnosti dneška. Mezi nimi nemohou být. Hledejme je mezi hrstkou svobodných v naší nesvobodné minulosti. Jiří Dienstbier byl jedním z nich. Ve Velké Británii se již po desetiletí jako důkaz nezměrného a všeobecného respektu vůči velkým osobnostem používá takzvané „silent election“, tiché zvolení: ve volebním obvodě, kde taková osobnost kandiduje, opozice nenasadí žádného protikandidáta. Nedal by se tento jev vysoké politické kultury nějakým způsobem přenést do České republiky? Obávám se, že ve vztahu k živým politikům nikoli. Avšak...
…nebylo by pro naši společnost mravně povznášející, kdyby se žádná z politických stran nepokusila využít úmrtí velké osobnosti našich novodobých dějin ve svůj prospěch? Nebylo by správné, kdyby bylo senátorské křeslo Jiřího Dienstbiera všemi dobrovolně přenecháno názoru, který Jiří Dienstbier ztělesňoval? Navíc v situaci, kdy vzhledem k pravomocem Senátu taková pocta nikoho příliš nebolí, a tím spíše, když víme, že jej chce nadále zastupovat syn, v němž je mnoho z morálního přesvědčení svého otce. Nedovedu si představit, jak lépe by mohla dnešní politická elita českého národa vzdát čest hrdinovi, který nemohl odejít.
