Poučení z Mnichova 1938? Může opět nastat.

Třicáté září je dnem snad nejtragičtější události našich moderních dějin. Letos jsme si připomněli osmdesáté výročí Mnichovské dohody. Poučení z ní je stále živé.

Mnichovská dohoda či mnichovská zrada je pro nás dodnes živou tragédií. Dodnes je schopna přivést diskutující k hněvu, zuřivosti i k pláči. Nemá smysl si sypat další popel na hlavu nebo si vylévat zlost na našich dávno mrtvých představitelích, v jejichž kůži by rozhodně nikdo z nás být nechtěl. Nemají cenu ani ahistorické úvahy na téma „co by, kdyby“. Co však rozhodně cenu má, je vzít si z Mnichova poučení.

Pro českou politickou reprezentaci i pro české elity a českou společnost jako celek byl Mnichov šokem. Na něco takového nebyli připraveni. Jistě, mírou hanebnosti přesahovala Mnichovská dohoda vše, co bylo do té doby v evropské diplomacii myslitelné. Ale nepřišla nečekaně! K Mnichovu se schylovalo mnoho let. A tato cesta do Mnichova byla jasně patrná. Jak je možné, že to naši představitelé neviděli? Zapůsobil snad syndrom vytěsňování nepředstavitelného? Asi ano.

Již na začátku třicátých let bylo zjevné, že náš klíčový spojenec a garant versailleského bezpečnostního systému Francie, se mírně řečeno, začíná vnitřně hroutit a upadat do appeasementu. Ona dopustila, aby Německo začalo ignorovat versailleské odzbrojovací závazky, aby znovuzavedlo všeobecnou brannou povinnost. A Francie si v rozporu se svým vlastním bezpečnostním zájmem nechala od Hitlera doslova veřejně „nasadit parohy“, když v roce 1936 vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Tehdy už přece mělo být našim představitelům jasné, kam situace ve Francii dospěla.

Pokud by naši tehdejší politici vzali uvedené skutečnosti v úvahu, pak mohli být na Mnichov včas připraveni a společnost se nemusela doslova přes noc sesypat. Třeba bylo možné se připravit na odboj a zpravodajskou práci, vyvézt důležité dokumenty a lidi z republiky nebo alespoň zabránit nástupu „lůzokracie“ druhé republiky.

Ano, i tato úvaha je vlastně tak trochu „co by kdyby“. Ale nenechme se mýlit, nic netrvá věčně. Tak jako za první republiky je i dnes naše bezpečnost zajištěna systémem kolektivních smluv (NATO, EU). A je tomu tak dobře. Jsem rád, že jsme členem NATO. Ale naším vstupem do NATO nenastal konec dějin. Naši bezpečnost nám nezajistí „to“ NATO, ale my jako platný člen NATO. Nejenže musíme plnit své členské závazky a nebýt černým pasažérem, kdy bezpečnost Evropy platí USA a Evropané jim za to ještě nadávají a okopávají kotníky.

Podívejme se i na jiná nepříjemná fakta. Turecko se během posledního desetiletí změnilo. Dnes je to islamistická diktatura, ze spojence se pomalu stává problém uvnitř Evropy. Německo, rozhodující stát EU, ostentativně neplní své spojenecké závazky v NATO a navzdory protiruským sankcím staví plynovod NordStream II., což je pro Putinovo Rusko doslova „tiskárna na peníze“. Že v německém tisku píší dnes o USA skoro jako v roce 1943, ani nemluvě. A zdaleka to není kvůli D.Trumpovi. Nejnověji Francie, Německo, Rusko a Čína vytvářejí dokonce protiamerickou koalici s Íránem! O povýšeneckém jednání představitelů starých členských zemí EU vůči těm novým ani nemluvě. Vztahy mezi členskými zeměmi se za poslední roky výrazně zhoršily. A mnohé nepříjemné otázky se vkrádají na mysl.

Nebuďme černý pasažér, ale loajální spojenecký stát NATO. Nic lepšího nemáme a nebudeme mít. Ale také nebuďme slepí vůči očividným signálům.