České a americké bourání soch. V čem se liší?

My Češi o sobě někdy sami říkáme, že ve stavění a bourání pomníků jsme mistři světa. Ale naše historické spory o pomníky se s dnešní vlnou obrazoborectví v USA nedají srovnávat.

Ano, při diskusi o stavbě různých pomníků a památníků jsme se v minulosti dokázali často rozhádat. A také jsme mnoho soch dokázali odstranit nebo rozbít. Nejslavnější je asi odstřel Stalina. S dnešní vlnou obrazoborectví v USA je však naše rozbíjení a odstraňování soch nesrovnatelné.

Proč? Protože u nás probíhalo vždy bezprostředně po nějaké zlomové historické události a trvalo jen krátký časový úsek.

Za první světové války, kterou jsme nerozpoutali, padlo minimálně 110 tisíc Čechů. Nejméně stejný počet civilistů v zázemí zemřelo na podvýživu a chřipku. Za ty statisíce mrtvých a zmrzačených je pak omluvitelný krátkodobý výbuch vášní na podzim 1918, jež vyústily v rozmlácení Mariánského sloupu na Staromáku, několik svatojánských soch a bust císaře pána.

Za druhé světové války mělo Československo opět statisícové ztráty a podle nacistických plánů zde konec konců žádný Čech neměl do budoucna co pohledávat. Tedy vyvraždit, poněmčit, zbytek odsunout za Ural. Vzhledem k tomuto se zase není čemu divit, že v květnu 1945 rozvášněné davy rozbíjeli např. sochy starých německých básníků.

Po hnusné sovětské okupaci v srpnu 1968 pak frustrované obyvatelstvo vybíjelo svůj vztek rozmlácením několika pomníků rudoarmějců.

Specifickou kapitolou je pak doba po listopadu 1989, kdy jsme měli přímo povinnost odstranit sochy masových vrahů typu Gottwald, které byly záměrně a uzurpátorsky umisťovány na veřejná prostranství jako důkaz nadřazenosti a vedoucí úlohy komunistů.

Velmi krátce po vychladnutí horkých hlav však už nikoho ve výše uvedených případech nenapadlo likvidovat další Mariánské sloupy, sochy Svatých Jánů, básníků Haineho a Schillera, pomníky padlých rudoarmějců atd.

Dnes jde v USA o něco jiného. Zde to není reakce na nějakou zlomovou událost typu konec občanské války, zrušení otroctví, přijetí zákona o občanských právech.

Nebyl to ani výlev vzteku třeba nad vraždou nějakého bojovníka za občanská práva (koneckonců ani M.L. King proti sochám generála Leeho nic neměl) nebo hněv nad nějakým nespravedlivým rozsudkem.

Zde jde stále o neschopnost přijmout výsledky prezidentských voleb, o potřebu vychovat nového člověka, o potřebu přervat vztah lidí ke své historii, ke svým dějinám, ke své identitě. O potřebu revoluční změny, popření všeho zděděného, o potřebu „začít psát rok nula a založit revoluční kalendář“.

To není krátkodobý výbuch vzteku jako u nás v minulosti. Proto taky jen tak neodezní. To je dlouhodobější snaha bourat starý špatný svět a vybudovat ráj na zemi tady a teď s tím, že tentokrát to již vyjde.

Proto se ani nedivím tomu, že v rámci stávajícího sochoborectví byla v USA odstraněna a zhanobena i socha Abrahama Lincolna. A bojím se, že v logice vývoje se v dalším kole půjde i po hrobech.

Bůh ochraňuj Ameriku.