Bože! Dědičný hřích už není je křesťanský, ale i postkomunistický

Nově místo teologů přichází s dědičným hříchem pokrokáři, v jejich pojetí je tím dědičným hříchem naše poznamenání komunismem.

Teologie říká, že od prvotního hříchu, který spáchali snědením zakázaného jablka ze stromu poznání Adam a Eva, jsme všichni tímto dědičným hříchem zatíženi.

Což o to, my lidé jsme prostě nedokonalí a chybující. Je proto dobré k vlastním schopnostem přistupovat s pokorou. A není od věci si to občas připomenout.

K teologům se však v poslední době přidávají i další mudrlanti. V čem to spočívá? Zkráceně se tato politologická konstrukce nazývá nevyrovnání se s komunistickou minulostí a implicitně z ní plyne, že občané bývalých socialistických zemí jsou jaksi dědičně poznamenaní, tedy jsou hloupí, zaostalí, xenofobní a všeobecně méněcenní. Je nutno je převychovat, jejich svobodně zvolené politické reprezentace v nejlepším případě nebrat vážně nebo se je pokusit rovnou nahradit jinými.

Uvedená teorie se prudce zviditelnila po posledních německých volbách, kde se ziskem přes 12 procent uspěla strana AfD. A protože uspěla více v bývalém NDR, viník byl hned jasný. Mnozí němečtí komentátoři rovnou odkazovali „dederóny“ (své spoluobčany z bývalé NDR) do skupiny států V4! Jsou přece stejně dědičně poznamenaní. Vůbec se netrápili tím, že i kdyby se celé východní Německo propadlo do země, AfD by i tak bezpečně seděla v Bundestagu. Z německých médií se tato teorie přelila i k nám. Zde se našli takoví pokrokářští borci, kteří vinu za německý volební výsledek nesvalují jen „dědičnost“ v bývalé NDR. Všimli si toho, že nejúspěšnější byla AfD v Sasku i v Bavorsku. Bavorsko sice je na západě, ale u českých hranic stejně jako Sasko! Takže náš dědičný hřích se podle tohoto vidění světa jaksi přelil přes naše hranice do nebohého Saska a Bavorska! Uff!

Ale teď vážně. Svalovat vinu za úspěch protimigračních stran na šířící se dědičný hřích z exkomunistických zemí je až dětinsky krátkozraké. Příčiny jsou zjevně jinde. Od pádu komunismu už uběhlo skoro třicet let!

Pro srovnání, již 12 let po konci druhé světové války bylo Západní Německo plnohodnotným státem Západu a skoro nikdo jim minulost nepřipomínal. Takže nacistické řádění se dědičně nepřeneslo a po 12 letech bylo vymalováno. Za to my jsme i skoro po 30 letech pořád exkomunisti.

Ano, historický prožitek se vryje do paměti národa. Naše zkušenost s komunismem z nás však neudělala věčné zatracence a dědičné komunisty už vůbec ne. Oproti zemím, které komunistickou diktaturu v praxi nezažily, totiž víme, jak různé utopie a sociálně-inženýrské sny a pokrokářské bludy v praxi dopadají.