Na naši cestu z města za vysněným bydlením na vesnici jsme nevstupovali s naivitou, jak to bude jednoduché a celé ozářené sluncem. Bylo to těžké, sakra těžké.
A začalo to v roce 2014 a skončilo (nebo právě celé teprve začalo?) na začátku roku 2017. Stálo nám to celé za to? Jasně, jasně že jo! Máme vlastní domeček, zahradu a čerstvé bylinky. Sice nemůžu říct, že nejsme zadlužení, domek jsme si neuplácali z hlíny a naopak docela složitě rekonstruovali. Ale to čert vem. Za zahradu jsem teď moc ráda.
Neumím si představit, že bychom byli ještě dnes v nájmu v tom pidi bytě, rozuměj v maloměstském bytě 2+kk se dvěma dětmi. Třeba současná situace spojená s karanténou kvůli koronaviru a svým způsobem zákazem volného pohybu motivuje i další, aby se toho nebáli a i přes všechny klacky, které budou padat pod nohy (jo, budou), se do hledání vlastního bydlení opřeli. Klidně hned. Realitky fungují i nadále. Sice ne každý má chuť kupovat nemovitost, to ale může přinést jinou výhodu. Větší výběr.
Podívejte se, s čím jsme bojovali nejvíce a taky na pár rad pro OSVČ při vyřizování hypotéky (to jsme si fakt vytrpěli).
Problém 1: představy o domečku a realita
Jasno jsme neměli vůbec v ničem. Mnohé z navštívených domečků se nám vryly do paměti a jejich odmítnutí jsme oplakali. Prošli jsme si hledáním překotným a zoufalým. Stejně tak nás oslovovaly realitky. Prodat chtěly cokoliv, věděly o tom jen málo. Naše požadavky jsme museli mnohokrát opravovat a přizpůsobovat.
Od myšlenky bydlení kousek za Prahou jsme upustili a velmi vážně zvažovali koupi poddolovaného pozemku pro vystavení něčeho nového. Náš další krok nás zavedl na větrnou hůrku zatíženou exekucí. Naši horcí kandidáti tak znovu ztráceli na kráse.
Neměli jsme zkušenosti se stavbou domu. Neměli jsme v rodině stavaře a sami jsme se nechtěli učit stavět svépomocí. Čas jsme chtěli věnovat raději dětem a naší práci. Neměli jsme známého v realitní kanceláři, ani reference, hledali jsme v běžných nabídkách na internetu. Jako start to bylo strašné. Po letech hledání to ale vyšlo, jupí.
Problém 2: Hypotéka pro OSVČ
Adam chtě nechtě začal na konci roku 2014 pracoval jako OSVČ. Já jsem byla na mateřské/rodičovské dovolené a záhy jsem se také začala podnikat. Oba jsme pro banku byli svým způsobem nezaměstnaní.
Schvalování hypotéky pro OSVČ bylo u bank zjevně tak oblíbené jako zvyšování úroků na spořících účtech. Ale my jsme ji potřebovali, naše úspory použitelné pro stavbu domu se blížily nule. Přitom jsme nechtěli několikamilionovou hypotéku pro OSVČ, na kterou bychom pracovali dnem a nocí, víkend nevíkend. Chceme žít a být s dětmi.
Ve vyřizování plave i náš finanční poradce. Jednou tvrdí to, podruhé to. Asi taky nerad vyřizuje hypotéku pro OSVČ. No jo, ale co máme dělat? Po dvou letech zmatků a nejistoty hledáme nového poradce v sítí (na Googlu), protože nemáme reference, známé s dobrou zkušeností. Bylo by fajn mít ve všem jasno předem. Našli jsme Jardu Galla a tentokrát to byla trefa do černého a měli jsme konečně jasno. U něj jsme se nachytřili a v daňovém přiznání si dali bacha na 3 věci:
- OSVČ dokládá bance své příjmy daňovým přiznáním. A protože se podnikatel obvykle snaží platit co nejnižší daně, vypočtený daňový základ si snižuje o odečitatelné položky a daňové slevy. Provádí tzv. daňovou optimalizaci. Banka ale při vyřizování hypotéky zvažuje právě částku po všech slevách a odečtech. A my jsme nebyli výjimka. Pro banky jsme díky této legální a naprosto běžné cestě snižování daní byli méně bonitní.
- Na doporučení jsem přestala uplatňovat i výdaje paušálem. Výdaje jsem měla obecně nízké, ale abych nemusela i z toho mála, co jsem vydělala, platit daně, uplatňovala jsem výdaje paušálem. A ejhle, banku zajímaly opět jen mé příjmy po odečtení těchto paušálních výdajů.
- A v posledním kroku, aby nebyla výše požadované hypotéky tak vysoká, jsme si vzali půjčku ze stavebního spoření. Teď se mi docela líbí možnosti peer-to-peer půjček, ale ty tehdy ještě nebyly, nebo jsme o nich nevěděli.
Vše dohromady dalo to, že jsme na začátku roku 2017 s úsměvem na tváři podepsali smlouvy o hypotečním úvěru. A jupíjej, bydlíme tam doteď a nakonec i ten život v izolaci je snesitelný. Děti si běhají po zahradě bez roušky, celá zahrada je vlastně jejich hřiště. Všechny ty průšvihy a přešlapy za to prostě stály.
