Srpen 1968 očima Husákových dětí

Známe to z filmů a vyprávění našich rodičů, kterým se při pomyšlení na dny před 50 lety vždy zrychlí tep. Ten pocit, kdy do vaší země přijedou tanky od „přátel“, aby bylo hluboko zašlapáno zrnko naděje socialismu s lidskou tváří. 

Sám nevím, jak bych se tehdy jako náctiletý zachoval, ale určitě vím, že pocit zmatku, strachu a beznaděje by ve mně přetrval hodně dlouho, možná napořád. Možná proto se podařilo komunistům posléze vytvořit v mnoha lidech pocit letargie a odevzdanosti, neboť bylo jasné, že každý květ naděje opět přejede sovětský tank. A přesto se stal zázrak, ne všichni naštěstí propadli letargii a bojovali buď zevnitř či po emigraci ze zahraničí, aby mohl přijít rok 1989. Husákovy děti se tak oproti našim rodičům probouzeli do doby svobody bez komunistů u moci. Dvě generace a přesto úplně jiné probuzení do reality světa teenagerů. Dobře si jako dítě pamatuji rudé hvězdy na domech v Praze, šedivě ulice a fronty v krámech na zboží, které stejně nebylo. A o to více si pomatuji tu naději ve tváři mých rodičů i prarodičů, že od roku 1989 už bude jen líp. A bylo a v zásadě stále je. Sice se nám zatím nedaří úplně mít kapitalismus s lidskou tváří, ale naše zapojení do NATO a EU je doufám dostatečnou zárukou, že už žádné tanky do centra Prahy nepřijedou a že o naši svobodu musíme bojovat především my všichni zde. Třeba i tím, že se budeme aktivně zajímat o věci veřejné tak, aby naše demokracie mohla nadále fungovat. Fungující demokracie totiž potřebuje velmi aktivní lidi. Letargie a rezignace vyhovovala normalizaci a komunistům a o to spíše demokracie potřebuje pravý opak.

Milí rodiče nás všech Husákových dětí, děkuji za to, že jste po traumatu z roku 1968 přesto našli sílu demokracii vybojovat. A my se budeme snažit o ní pečovat a chránit před populismem a nesnášenlivosti. Děkuji vám za svobodu!