Primátorka, Peking, panda a pražská potupa

Neslavné datum 25. 2. má pro letošek o jeden smutný fakt více. Hlavní město Praha se před Pekingem servilně ohnulo až na zem. 

V „partnerské“ smlouvě mezi Prahou a Pekingem totiž zastupitelé ANO, ČSSD, KSČM a pět z osmi za ODS posvětili teritoriální politiku Číny včetně odkazu na fakt, že nikdy nebude Česká republika podporovat jakékoliv aktivity vedoucí k nezávislosti Tibetu a také uznání Taiwanu jako součást území Číny.

Svět se změnil a mění ho lidé svou odvahou  

Člověk by z toho brečel a přitom pražská primátorka v rámci obhajoby předložené dohody pouze rezignovaně prohlásila, že svět se změnil a musíme to akceptovat. Ne nemusíme. Odhlédneme-li od faktu, že Praha se vůbec nemá k zahraniční politice České republiky, natož Číny vůbec vyjadřovat, je neuvěřitelné, že jedna z nejmocnějších žen české politiky takto ohne svoje záda a jen přihlíží nátlaku obchodně-politických zájmů Číny. Právě že lidská odvaha se postavit často mění svět a dějiny a primátorka bohužel potvrdila, že je pouze „udržovačem“ bez snahy bojovat za věci, kterým v nitru věříme. Smutné.

Jde jen o pandu

Sesterství s Pekingem má o jednu drsnou pachuť navíc. Jak se ukázalo pohledem na smlouvy Pekingu s jinými městy, tak si Praha nechala vnutit větu k uznání teritoriální politiky Číny jaksi navíc. V identických smlouvách s Kodaní a Dublinem žádný takový odstavec není a také byl bez problémů podepsán. Takže o co jde? Jediným rozumným vysvětlením je, že opravdu primátorka Krnáčová plní twitterové zadání svého šéfa a chce do Prahy pandu velkou (pandu červenou v pražské ZOO již máme, hned u vchodu). Dodávám, že jako milovník přírody a zoologických zahrad jsme pro rozšiřování počtu druhů, které můžeme v ZOO potkávat, ale je třeba dodat, že chov pandy velké je extrémně náročný a drahý.

Suma sumárum je zjevné, že místo rovnocenné dohody mezi dvěma městy se Praha ukázala jako servilní podlézač zájmům Číny, zatímco se nám budou smát ostatní evropské metropole, které smlouvu udržely na standardní úrovni. Otázkou je, jak tato potupa promluví do našich vztahů s Taiwanem a také jak bude naše politická reprezentace držet ve své paměti násilnou anexi Tibetu s více jak milionem obětí. Možná právě nyní se začíná definitivně hroutit tenká hranice, kdy začne vyhrávat globální kapitál nad lidskými právy a malé státy se díky politickým podlézačům začnou ohýbat či přímo padat před velkými jako domino. Chceme takový svět?