Strach z konce naší Země

Nemine den aby se člověk nesetkával v médiích s obavami o zničení naší planety a spekulacemi o tom, jak tomu zabránit. Je to vždy racionální?

Otázky o tom, že si zničíme sami svým přičiněním Zemi jsou na každém rohu a hlavně internet je jich plný. Znečištění plasty, otázky oteplování, vlivu stoupající hladiny kysličníku uhličitého a další jsou v nic široce probírány. Samozřejmě, člověk by se neměl chovat jako čuně a vytvářet nepořádek, zneužívat přírodní zdroje apod. To však není nic nového, to v zásadě znaly už generace našich praprababiček a vedly své potomky ke skromnosti, ohleduplnosti a pořádkumilovnosti. Ostatně stará přísloví tomu odpovídají. V současnosti ale jde o něco jiného. Prvním faktorem je blud o možnosti nekonečně trvajícího světa, uhlazeně balený do pojmu "trvale udržitelný rozvoj". Když pomineme to, že v konec světa věří křesťané, podle slov Krista - "Nebe a země pominou..."  (Matouš 24,35), nebo i podle lidového mudrosloví, že nic netrvá věčně, úplně se opomíjí fakt, že veškerá energie se při svých přeměnách na konci mění v energii tepelnou podle termodynamických zákonů (tzv. "tepelná smrt vesmíru"). Takže to, že jednou vesmír skončí v této podobě je prakticky jisté. Čili žádná trvalá udržitelnost možná není.
Druhou věcí je, zda můžeme tento trend přibrzdit nebo zda ho urychlujeme. Jistě, podle současných dat, se zdá, že ho existence moderní společnosti může zvyšováním teploty snad urychlovat. Zdá se, že ale známe příliš málo a v krátkém čase sledování to, abychom si mohli být jistí, zda nám nějaké nepříliš vzdálené budoucnosti nehrozí výkyv klimatu k ochlazení  a dnešní vývoj třeba zmírní takovou změnu. Myslím, že jako ve všem v životě, je ve věcech o nichž nemáme jistotu pravdivosti, dobré držet se Aristotelovy zlaté střední cesty (nebo třeba Tomáše Akvinského rozumnosti či praktické moudrosti, prudentie). Protože fanatismus a pýchu typu "Poručíme větru dešti" jsme si již odzkoušeli v praxi a skončilo to debaklem. Vydávají se nemalé prostředky na výzkum a opatření v oblasti klimatu, bojuje se proti tomu či onomu, ale jsou náklady úměrné očekávání a výsledkům? Ale ekoalarmistům hraje do not přirozená lidská chuť bát se (jak třeba děti milují hrůzostrašné pohádky, že?) a současně ve své podstatě gnostická představa, že zasvěcení vědí "jak na to". Já tedy zde rozhodně neponoukám k nějakému ničení přírody, kterou máme svěřenou k užívání, nebo k rozmařilému plýtvání. Ale přece i v běžném osobním životě bychom si asi nezvolili variantu přísné askeze od všech radostí výměnou za přidaných pár let takového přežívání. To, co platí pro jednotlivce, má analogii i v životě lidstva. Takže - všeho s mírou.