Časy postfaktické či spíše pokrytecké?

Zdá se, že v současnosti se ochota nazývat věci pravým jménem stejně jako měřit všem stejným metrem, jaksi vytrácí. A případ Sentinelců to aktuálně připomíná.

V záplavě informací, za kterou vděčíme moderním sdělovacím prostředkům, se projevuje nápadný rys. Je to nechuť nazývat věci pravým jménem. Zejména se vyhýbáme slovům, které mohou mít hodnotící charakter. Tak zloděj kovů už není zlodějem (to ošklivé nekorektní slovíčko "zlo"), psychopat pschopatem (opět ošklivé slovíčko "pathia"). Někdy záměrně posouváme význam a psychiatrizujeme - třeba pojem fobie, coby chorobný patologický stav, se používá i pro přirozenou nechuť či odpor, někdy dokonce i pro ostražitost. Jinde zase maskujeme - abychom nemuseli mluvit o antisemitismu, hovoříme o utlačovatelské politice státu Izrael. Nebo mlčíme, abychom nemuseli mluvit o antisemitismu vyznavačů islámu. Příkladů by bylo mnoho, zvláště za okolností, které se jaksi nehodí k soudobému mediálnímu pseudohumanistickému narativu.
A rovněž tak neměříme stejným metrem. Se stejným zaujetím, jaké se projevuje v boji za ochranu žen, které někdy ústí a ve válku proti mužům (co jiného jsou některé výstřelky "mee too"?), opomíjíme zotročení ženy v mohamedánském světě, dané již jejich posvátným textem. Neměříme stejným metrem při různém zvýhodňování jiných skupin. Když jednoho zvýhodňuji, zákonitě to musí být na úkor jiného. Vrcholem pokrytectví pak je jedním dechem hlásat právo jiných národů na stěhování národů a současně přikyvovat s pochopením pro nedávný čin Sentinelců, kteří jednali právě naopak. Pravda vždy v životě vyjde najevo, i když to chvilku trvá. Nějaké to dítě vykřikne , že král je nahý. A stále platí, že cesta do pekel, je dlážděna dobrými úmysly.