Ve filmu Jiřího Menzela „Vesničko má středisková“ je scéna, kdy pan doktor (Rudolf Hrušínský) má – poté co skončil pod koly svého vlastního vozu –„záda vejpůl“ a leží v posteli. A domlouvá žárlivému Turkovi, alias Petru Čepkovi.
Scéna je to krásná, jako celý film. Já bych ale dnes rád upozornil na hudbu, která ji podkresluje.
Je to totiž smyčcová Serenáda Es Dur od Josefa Suka. A není to jistě náhoda: děj filmu se odehrává v Křečovicích, kde se budoucí hudební skladatel, právě před 146 lety, dne 4. ledna 1874, v rodině místního učitele narodil.
Křečovická škola
***
Zájem o hudbu přivedl mladého Josefa Suka na pražskou konzervatoř, ústav s téměř pětasedmdesátiletou tradicí.
Čekalo ho nejprve tříleté studium na nižším oddělení, studium v houslové třídě Antonína Benewitze (ředitele ústavu) a konečně studium skladby u Karla Steckera a později u Antonína Dvořáka.
***
V Praze Suk obýval byt na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice, který sdílel se svým přítelem Oskarem Nedbalem.
Právě s Nedbalem a s dalšími spolužáky Hoffmannem a Bergerem vytvořili smyčcové kvarteto.
Soubor pak přijal jméno „České kvarteto“ a šířil slávu české hudby ve světě.
***
S tou nádhernou serenádou se to prý mělo takto. Antonín Dvořák na konci školního roku vybídl Suka:
A ještě dodal: „Ne aby to zase byly nějaké velkoleposti v moll!“
***
Sukova láska k Otilce Dvořákové byla roku 1898 zpečetěna svatbou. Štěstí novomanželů však, bohužel, netrvalo dlouho: Otilka zemřela roku 1905, krátce po smrti Antonína Dvořáka. V tu chvíli pro Suka „zapadl jeho svět“.
***
Sukova skladatelská činnost byla výrazně omezena vytížeností v kvartetu, kde byl sekundistou, značnou sebekritikou, těžkými životními zkouškami i učitelskou činností. Proto není jeho dílo tak rozsáhlé, jak by mohlo být.
***
Zřejmě nejvýznamnější Sukovo dílo „Zrání“ mělo premiéru 30. října 1918 v provedení rozšířeného orchestru České Filharmonie, řízeného Václavem Talichem.
Zatímco František Ondříček „Zrání“ nadšeně přivítal a označil jako největší dílo po Beethovenově deváté, Zdeněk Nejedlý dílo ztrhal a Suka napadl jako „rakousky aktivistického“ muzikanta.
***
Kromě výše uvedených děl, bych chtěl ještě zmínit skladby mně obzvláště milé: klavírní cykly „O matince“ a „Životem a snem“, „Pohádku“ (podle Zeyerova Radůze a Mahuleny) a „Čtyři skladby pro housle a klavír“.
***
Když se členové Českého kvarteta stali roku 1922 profesory pražské konzervatoře, zamířil k Josefu Sukovi pozdější slavný skladatel Bohuslav Martinů. Když se prý Suk zeptal svého žáka na jeho skladatelské záměry, ten odpověděl, že by to nejraději dělal jako Debussy. Mistr Suk k tomu, s humorem jemu vlastním, poznamenal: „Inu, to já taky. Jen kdybych to trefil!“
***
Jiří Berkovec popisuje poslední chvíle Josefa Suka takto:“Odjel autobusem v 17 hodin (z Prahy) do Benešova. Na cestě byl raněn mrtvicí. Přivolaný lékař zavezl Suka do bytu. Suk se omlouval mužům, kteří ho nesli, že jim působí potíže… V půl desáté večer 29. Května 1935, vydechl naposled.“
***
Nejde vždy ruku v ruce velikost umělecká s velikostí lidskou. U Josefa Suka tomu tak ale bylo.
