Yesterday, aneb o pomíjivosti

Jirka mě dloubl loktem pod žebra. Proti nám kráčel pomenší kudrnatý blonďák. Ruce měl frajersky zastrčené v kapsách kostkovaných kalhot, které stejně jako červený svetřík a sluneční brýle prozrazovaly zahraniční provenienci.  

„Ty myslíš, že je to on?“ Zeptal jsem se šeptem.
„To si piš, že je“ odtušil rovněž šeptem Jirka.
Ale co by tu dělal? Napadlo mě.

                   ***

 Dělali jsme tehdy se spolužákem Jirkou řidičák na motorku. Autoškola se nacházela na stadionu jednoho pražského fotbalového klubu, říkejme mu třeba Slavoj, kdesi na předměstí. Z konečné tramvaje se tam šlo takovou skoro polní cestou.
Byl nádherný jarní den, kolem cesty kvetly naplno tavolníky a na nich poletovali první motýli.

                                                                ***

Vedoucí autoškoly, pan Blažek složil s uspokojením naše cvičné testy a řekl:“Tak hoši a teď se uvidíme až u zkoušky. Myslím, že to bude dobré“
„Náčelníku..“ začal Jiří, ale pan Blažek si ho změřil tak přísným pohledem, že hned ubral.
„Tedy… pane Blažek…pane Blažku, myslíme, že jsme venku viděli Mirka Kostku. Je to možné?“
„Je“ řekl Blažek. „Hraje teď za Slavoj. A dělá tu také údržbu.“
Jirka chtěl ještě něco dodat, ale pan Blažek se již ponořil do studia nějakých papírů a dal najevo, že rozhovor je u konce.

                                                                  ***  

Když jsme vyšli ven, zase jsme Kostku zahlédli.
Měl už na sobě montérky a natíral dřevěnou ohradu. Z ranního outfitu si ponechal jen ty krásné sluneční pilotky. Pohvizdoval si nějakou melodii a když jsme se přiblížili, rozpoznal jsem beatlovské Yesterday, což mi vzhledem k jeho situaci připadalo docela odpovídající.
Když jsme ho míjeli, řekl jsem: „Dobrý den!“

Otočil se na nás, usmál se a zasalutoval. Tak, jak to dělal na hřišti, když zdravil fanoušky po úspěšné akci.
Když jsme opouštěli areál Slavoje, zastavil jsem se a otočil. Kostka už nenatíral, seděl pod stromem a pil limonádu. Když zpozoroval, že se na něho dívám, zvedl ruku na pozdrav.

                                                                    ***

Večer seděl otec v křesle a četl si noviny.
„Víš koho jsme dnes s Jirkou viděli?“
Zeptal jsem se a protože to samozřejmě vědět nemohl, dodal jsem:“Kostku.“
„Hm…“ odtušil otec bez valného zájmu, aniž by zvedl oči od novin.
„Toho herce?“ zeptal se.
„Jakého herce, prosím tě?“ řekl jsem poněkud nazlobeně. „Aha, jo tak. Ne, toho fotbalistu. Mirka Kostku“
A vyprávěl jsem tátovi o našem setkání na hřišti Slavoje.

„Tak přece je to pravda,“ řekl otec a složil noviny.
„Chlapi v práci říkali, že teď hraje za Slavoj.“
„Ale to je hrozné, ne?“ řekl jsem
„Proč?“ opáčil otec.
„No…Slávie, reprezentace, zahraničí. A teď - dno divize. A ještě tam natírá plot.“
V tu chvíli mě napadlo, že Kostka se ani netvářil nějak ublíženě. Naopak, usmíval se a hvízdal si.
Otec přistoupil ke knihovně a já jsem se lekl. Obvykle to dopadlo tak, že chtěl nějakou knížku, kterou nemohl najít a já jsem to odnesl.
Tentokrát však knížku našel téměř okamžitě. Chvíli v ní listoval a pak se ke mně otočil.
„Něco ti přečtu, hochu“ řekl téměř slavnostně.
A jéje, takže poučování, že jsem radši nemlčel, prolétlo mi hlavou.
Otec mi přečetl slova, která zapadla hluboko do mé paměti a já si na ně mnohokrát vzpomněl během té doby, která od toho okamžiku uběhla. A jsou to dlouhé, předlouhé roky, které se přesto zdají být krátkou chvilkou.

„Kde jsou nyní všichni ti mistři a učitelé, které jsi znal, když byli na vrcholu? Na jejich místa již nastoupili jiní a sotva si na ně vzpomenou. Kdysi se zdáli být významní, dnes už o nich nikdo neví.
Ó jak pomíjivá je světská sláva.
Opravdu velký je ten, kdo má mysl skromnou a za nic klade pocty tohoto světa.“ *)

*) Podle Tomáše Kempenského (1380 - 1471)