Proč je chůze (zvláště pro nás boomery) mnohem lepší než běh?

Protože je tenis buržoazní sport? No, trochu to s tím také souvisí, ale důvody jsou přece jen jiné...

Ke sportu, nebo prostě k pohybu jsem inklinoval od dětství. Když mi bylo asi dvanáct let, řekl jsem si, že by bylo dobré začít něco dělat tak říkajíc pořádně.
Otec pozvedl významně obočí, když jsem ho s tou myšlenkou seznámil. Pojal totiž podezření, že by mi nějaké sportování mohlo překážet v učení. Na druhou stranu – řekl si nejspíš – je lepší, když bude kluk běhat po hřišti, než za děvčaty.

„Tak budeš hrát tenis,“ rozhodl rychle.
„Předsedou oddílu je můj kolega, primář z nemocnice, zavedu tě k němu.“
Otec byl totiž zvyklý rozhodovat o tom, co budu nebo nebudu dělat.

„A to ne," vzepřelo se to ve mně najednou, „tenis to určitě nebude.“
„Ale proč ne?“ zaskočil mě otec vcelku logickou otázkou.
„Protože... protože... protože je to buržoazní sport,“ vyhrkl jsem a překvapil tou odpovědí sám sebe.
Otec se zamračil. Zřejmě mu ale došlo, že by vzhledem k mému dalšímu studiu, bylo možná opravdu lepší uvádět v dotazníku mezi zálibami nějaký proletářštější sport.
„Dobře, tak půjdeme do atletického oddílu. Předsedou je tam můj bývalý spolužák z gymnázia.“ Chudák tatínek se domníval, že je třeba mít všude nějakou protekci.
***
Po dlouhé diskuzi a zavržení řady sportů, pro které jsem se zdál být příliš subtilní, se vyčerpaný otcův bývalý spolužák s těžkým povzdechem vyklonil z okna své kanceláře. Pozoroval stadion, kde probíhaly různé tréninky, a sbíral síly k další rozpravě. Najednou tam dole něco spatřil a radostně se k nám otočil: „Už to mám!“
***
A tak jsem se stal svěřencem pana Haslingera, trenéra sportovní chůze, který byl nadšený, že zase po čase získal adepta svého sportu. Ujistil mě, že mám pro chůzi výbornou typologii a mohu to někam dotáhnout.
Pan Haslinger mi dále vysvětlil, že zatímco každý běžec skončí dříve, či později jako invalida, nám chodcům toto nehrozí. Věc se má totiž tak, že kvůli umístění těžiště lidského těla kdesi v oblasti pánve, je dopadová noha při běhu zatěžována až trojnásobkem hmotnosti běžce, což klouby nemohou moc dlouho vydržet. Nemluvě o otřásání hlavy. Čili jen naprostý blázen se může věnovat běhu, který je vhodný pouze pro čtyřnožce, jako je kůň nebo pes.

***
Historie chůze jakožto sportovní disciplíny sahá prý až do 17. století, kdy angličtí aristokraté využívali trénované chodce, k doprovodu svých kočárů. Tihle tzv. „footmani“ měli za úkol dojít do cíle dřív než kočár a připravit tam vše potřebné, aby panstvo mělo veškeré pohodlí.  A jelikož aristokraté byli soutěživí, začali pořádat pro tyto chlapíky různé soutěže. Popularita těchto závodů rostla: jednalo se například o ujití 100 mil za 24 hodin, nebo jedné míle během 1000 po sobě jdoucích hodinových intervalů.
***
Na Olympiádu pronikla chůze v roce 1906, u příležitosti tzv. „meziher“, pořádaných v Aténách.
Šlo o závod na 1500 a 3000 m. Pozoruhodné je, že oba závody vyhráli borci, kteří došli do cíle až jako třetí. První dva byli totiž přísnými rozhodčími diskvalifikováni.
Vidíte, jak pan rozhodčí, který si nasadil slušivý „boat hat“ (jako dnes ostatně i já), sleduje ostřížím zrakem dodržování pravidel? To jsme ale už na Olympijských hrách ve Stockholmu, roku 1912 a jde se závod na 10 km.

***
Ta pravidla jsou jednoduchá:
- jedna noha musí být vždy v kontaktu se zemí 
- přední noha musí být napnutá od dotyku se zemí až do vertikální polohy:

***
Nu, v jednom se pan Haslinger mýlil. Nikam jsem to nedotáhl. Ale vůbec mi to nevadí a chůzi se věnuji dodnes (což se náramně hodí například při každodenním nakupování). Kromě sportovní chůze mám rád také „čchi – chůzi“ (chi-walking). Ale o tom třeba někdy příště.

Pozn.
Faktické údaje dle:
Bret Bohlen: Boomerwalk
Roberto Quercetani: A History of Modern Track and Field Athletics (1860 - 2013)