V poslední době vzbudilo jistou pozornost veřejnosti několik domů v Praze 6, které jsou v majetku Ruska. Zejména pak budova školy v Bubenči.
Já bych vám dnes však chtěl představit jiné, mnohem zajímavější domy v téže lokalitě. Jsou to vlastně domy zcela obyčejné. Ale žili v nich neobyčejní lidé.
***
Jazz je hudba noci. Hudba přítomného okamžiku, který se nevrací. Hudba amerických černochů. Vytváří nanejvýš komunikativní prostředí pro muzikanty, kteří právě hrají. Komunikace směrem k posluchači může však někdy váznout. Aspoň já to tak vnímám.
Ovšem „Kind of blue“ od Milese Davise nebo „Django“ od Modern Jazz Quartetu je paráda. To miluji. Hudba noci. Kdo ví, co bude zítra? A koho to vůbec zajímá?
Evu Olmerovou jsem prakticky neznal. Ale kolem domu v Eliášově ulici v Bubenči, kde tato jazzová zpěvačka žila, chodím skoro každý den.
A jak tam tak jednou stojím a přemýšlím o jazzu a paní Olmerové, tak před oknem, ve kterém ona prý sedávala, najednou projde černoch s bílou baseballovou čepicí na hlavě. A já jsem hned někde v Bronxu a v uších mi zní to Milesovo „So what“.
***
Na rohu ulice Terronské stojí rovněž velmi obyčejný dům, jaké jsou všude kolem. Akorát naproti kvete snad nejkrásnější šeřík v celé Praze. Pamětní deska nás informuje, že zde žil Max Švabinský. Doma od něho máme vlastnoručně podepsaný dřevoryt. Nevím, jak se k nám dostal, ani už nemám koho se zeptat. Je na něm scéna z Ráje: Nahý muž (snad Adam) si v náruči odnáší nahou ženu (snad Evu) kamsi do bujné vegetace. Nevím, jestli pan Švabinský věděl, že ráj není místo, ale stav ducha. Možná ano, možná ne. V jiné knize jeho krásných obrázků jsem našel motto „Přírodu obdivuj vždy a všudy“. A to je krásné. Zvláště dnes.
***
I třetí dům je v Bubenči. Dokonce v téže ulici. A opět zde bydlel malíř – Kamil Lhoták. Byl to vystudovaný právník, ale naštěstí se paragrafům nikdy nevěnoval. A tak můžeme obdivovat obrazy balónů, vzducholodí, ohrad na pražské periferii, starých aut a motocyklů. Tolik poezie všedního dne!
***
Poslední dům je už v Dejvicích, nedaleko hotelu International. Je tam krásně na jaře, když ulice celá zrůžoví květy třešní. Skromná bílá deska upozorňuje kolemjdoucí, spěchající do nedalekého Kauflandu, že zde skoro celý život strávil fotbalista století, Josef Masopust. Pan Masopust na mě působil jako skromný člověk. Občas jsem ho vídal v autobuse městské dopravy. Umíte si představit, že by takto cestoval Pavel Nedvěd? Já tedy ne. Oba jsou přitom našimi jedinými držiteli prestižního ocenění „Zlatý míč“ (Ballon d’or).
A ještě malý dodatek:
Kousek odtud, na Julisce, u stadionu Dukly Praha, stojí socha Josefa Masopusta. Jejím autorem je sochař Jan Nálepa. Ten kdysi proslul tím, že během jednoho odpoledne vytvořil bustu slavného Španěla Salvátora Dalího, kterého dokázal umluvit, aby mu seděl modelem. Jako kluk jsem o tom četl skvělou reportáž v Mladém světě. Pan Nálepa říkal, že největší odměnou mu byla slova extravagantního umělce, která vyslovil, když pohlédl na dokončenou bustu. Ta slova byla: „Ano, to jsem já.“
