Nezdá se vám? Mně ano. Aby také ne, když to, co se děje ve vnějším světě, je pouhým odrazem toho, co se děje uvnitř nás. A co se děje uvnitř nás? Tak tuhle otázku si musí každý zodpovědět sám za sebe.
Nesu prázdné lahve od piva a je mi do zpěvu. A to nevím proč. U toho velkého kaštanu před hospodou - tam kde je ta pumpa – mi ty lahve vyklouzly z rukou a rozbily se.
Stojím pod kaštanem a brečím. A kolem padají kaštánky. Bouchnou o zem a rozbijí si hlavu. A při tom z nich vyklouzne hnědá kulička s bílým bříškem.
Ty lahve totiž nebyly moje. Dal mi je pan Chalupník. Měl jsem je v hospodě vrátit a koupit mu za ně Partyzánky. To jsou cigarety. Nemyslete si, že by mi je pan Veis - to je hostinský - neprodal. Když řeknu, že jsou pro pana Chalupníka, hned mi je dá. Pan Veis zná pana Chalupníka i mě. On ví, že nelžu. A také, že nekouřím.
Kdyby ty lahve patřily tatínkovi, tak bych nebrečel. Tatínek se totiž zlobí jen kvůli školním známkám. Pro rozbité lahve by se jistě nezlobil. Aspoň si to myslím. Ostatně, ani pan Chalupník by se nezlobil, protože jsme kamarádi.
Ale mně je to líto a tak tam stojím a po tvářích mi tečou slzy. Z protějšího domu vyjde paní Janečková.
„Tak už nebreč, Míšo,“ řekne a dá mi dvě koruny za ty rozbité lahve. Všichni mi říkají Míšo a mně se to moc nelíbí. I doma mi tak říkají.
V hospodě je úplně prázdno. Aby se moc nenudil, hraje pan Veis kulečník. Jen tak, sám se sebou. Pan Veis hraje kulečník úplně nejlíp ze všech a nikdo s ním proto nechce hrát. Aby ne, když tak hodně trénuje. Vezme křídu a namaže s ní tágo. Pak chodí kolem zeleného stolu, skloní se, zatváří se přísně a prásk, koule o sebe ťukají, jako padající kaštany. Hlavu si ale nerozbijí.
Na zpáteční cestě si nasbírám plné kapsy kaštanů.
Sedím s panem Chalupníkem na lavičce před domem. Pan Chalupník pokuřuje Partyzánky a já si hraju s kaštany. Sestavuji na zemi různé obrazce.
„Tenhle se ti poved‘, Míšo,“ řekne pan Chalupník a ukáže na kaštanový obraz srdce.
Pana Chalupníka mám rád, protože je hodný. Je také topičem v továrně a někdy mě vezme s sebou do kotelny, kde se střídá s panem Gáborem. To je, panečku, něco! Také bych chtěl být topičem.
Je jen škoda, že se brzy ukouří k smrti. Aspoň mu to tuhle říkala paní Chalupníková.
Začíná pršet a tak jdeme domů. Ostatně je už skoro večer.
***
Dnes také prší, jako tenkrát. A zrovna také padají kaštany. Stejně jako tenkrát. Také si rozbijí hlavu o chodník a vyběhne z nich hnědá kulička s bílý bříškem. A děti je zase sbírají, jako tenkrát já.
Před naším domem jeden takový kaštan stojí. A představte si, že kvete. Shazuje kaštany a při tom kvete jako na jaře.
U kaštanu jsem si už na to v posledních letech zvykl. Ale včera jsem spatřil toto:
Hlohyně, kvetoucí na podzim! Vydala už plody a znovu rozkvetla. Nejspíš se nějak pomýlila.
No řekněte, není to bláznivý svět?
