Strach o kamaráda

Dlouho jsem ho neviděl a tak mě přepadl strach. Strach je jednou z nejhorších emocí. Není dobrým rádcem a také má - jak se říká - velké oči.

Když zahnu k Malé říčce, pustím Maxe z vodítka a on se radostně rozběhne po louce. Radost z bytí je jeho přirozeností.
Max je kolie, tedy skotský ovčák. Jméno mu dali po černohlavé skotské ovci – colley. Kdybych nemohl žít v Praze, chtěl bych žít v Edinburghu. Bydlel bych v domku u moře, měl bych také kolii a byl bych fanouškem Hearts.

Nemohu si nevšimnout  člověka prolézajícího křoví na břehu potoka a natahujícího jakési sítě. Najednou mi dojde, co dělá.
„To přeci nemůžete,“ řeknu mu s úzkostí v hlase. „Tady žije ledňáček.“
„Možná ho chytím,“ řekne on klidně a vyprosí ze sítě sýkoru modřinku. Ta polekaně letí až někam k blízkému stadionu.
„Čekám tu na školní děti. Budeme si povídat o ornitologii,“ dodá.

Zatím si povídá se mnou. Je to opravdu ornitolog. Ukazuje mi dokonce jakýsi certifikát, což by jistě nemusel. O ptácích toho ví hodně.
I když se mi chytání divokých zvířat, zejména ptáků, pranic nelíbí, přece jen mi spadne kámen ze srdce. Věřím, že ledňáčkovi neublíží. Doufám, že ho ani nechytí.
„A víte, že jsem na vás chtěl zavolat policajty?“ říkám mu, když se loučíme.
„A víte, že nejste sám?“ směje se.
Jdu s Maxem dál a potkáme houf dětí s paní učitelkou.
***
Ledňáčka jsem viděl poprvé kdysi na Labi ve Dvoře Králové. Na Hrubých lukách.
Letěl nízko nad hladinou řeky, jako smaragdový drahokam.
Ledňáček žije u malých vodních toků s bohatou pobřežní vegetací. A právě taková je naše Malá říčka.

Je velmi plachý a obezřetný. Sedícího objevíte – i přes krásně pestré zbarvení – málokdy. Leda byste přesně věděli, kde ho hledat.
Sedává dlouhé hodiny nehnutě ve stínu větví a čeká na kořist, pro kterou se dovede obratně potápět. Většinou loví malé rybky a všelijaký hmyz.
***
Dnes je zima. Oblékl jsem nejteplejší bundu a čepici. A také rukavice.
Zdá se, že i Maxovi je zima.
„Člověče, ve Skotsku je přeci pořád zima. Nebo není?“ říkám mu.
Dívá se na mě svýma hnědýma očima a vrtí ohonem.
Říčka je zamrzlá a to je zlé. Chudák ledňáček!
Dívám se do korun stromů, kde se – v mrazivém slunci - míhají stíny sýkorek.
Když tu najednou – smaragdový drahokam se spustí z koruny smuteční vrby a letí nad zamrzlou hladinou.
U splavu je v ledovém příkrovu několikametrová průrva a ledňáček zmizí právě v ní! Nebo se mi to jen zdálo?
Když s Maxem doběhneme na místo, po ledňáčkovi ani stopy. Led je zkraje průhledný, ale je vidět jen temná voda.
***
V následujících dnech, ba týdnech ledňáčka s Maxem marně vyhlížíme. Dny jsou pošmourné, ale teplejší. Po psí louce se prohání vítr.
Vracíme se smutně domů. Někdy se prý stává, že ledňáček zaletí pod led a utopí se.

Ale počkejte! Co je to tamhle, na kamenném můstku?
„Maxi! Vždyť je to náš ledňáček. Tak tady jsme ho ještě neviděli, viď?
Max se na mě dívá svýma moudrýma očima a vrtí ohonem. Zdá se, že se usmívá.