Tihle sprejeři jsou podle mě blázni. On leze kdovíkam, riskuje, že spadne nebo že ho někdo přizabije a pak tam nacáká GLE ..... nebo nějakou jinou pitomost. No chápete to?
Pravil Mádle poté, co položil před praporčíka Vaňka igelitovou tašku a plechovku od barvy ve spreji.
„Dokázali byste ho podle toho najít? Budou na tom nějaké otisky, řekl bych“
"To těžko, pane" řekl Vaněk nevlídně. Chtěl se totiž právě pustit do svačiny a příchod mladého, sportovně vyhlížejícího návštěvníka ho nepříjemně vyrušil.
„Nějaký trouba mi postříkal vrata, víte? Ale o to nejde. Včera večer jsem si šel, jako každý den, zatrénovat a vidím naproti přes ulici takovou přikrčenou postavu s kapucí, jak právě začíná něco stříkat na plot. Tady tou barvou. Otevřel jsem vrátka - ta která mi postříkal - a jdu přes ulici k němu. Zrovna jel za barákem vlak, takže nic neslyšel…“
"Prostě mi utekl, chápete?" řekl Mádle a vypadal, jakoby to právě celé znovu prožil.
Vaněk nechápal, ale pokýval hlavou.
"Doma jsem si to změřil na mapě – uběhli jsme něco přes tři kilometry, člověče“.
Praporčík rozpačitě pokrčil rameny.
„Kdybyste ho přeci jen našli, dejte mi vědět, tady je moje číslo. Dost mi na tom záleží“, řekl Mádle a měl se k odchodu.
Ve dveřích se skoro srazil s mladým poručíkem, který se právě hrnul do služebny.
"Co ten tu chtěl, práporo?" zeptal se příchozí, když se za Mádlem zavřely dveře.
"Ále..." řekl Vaněk, "ty ho znáš?"
"No jistě. Ty ne? Vojta Mádle - mistr republiky v běhu na pět kilometrů."
