Dnes je ovšem v módě spíš "rusofob". Nebo třeba ještě výstižněji "ruso-hater"? Ale co dělat s rusofilem?
Hudební génius, Leoš Janáček, rusofilem skutečně byl. Zůstal jím dokonce i po smrti své milované dcery Olgy, která se právě v Petrohradu nakazila tyfem a zemřela. Do rakve ji vložil titulní stránku partitury své právě dokončené opery „Její pastorkyňa“ s přípisem v azbuce: „Těbě, Olga, v pamjať“.
Řada jeho nejlepších děl byla inspirována ruskou literaturou:
opery „Káťa Kabanová“ (Ostrovský), „Z mrtvého domu“ (Dostojevský), „1. Smyčcový kvartet“ (Tolstoj), „Pohádka“ (Žukovský). Můžeme zmínit i „Annu Kareninu“, kterou zamýšlet komponovat přímo na ruský text.
Je úsměvné, že právě „ruské“ náměty do značné míry způsobily poměrně chladné přijetí jeho hudby v samotném SSSR. Je to dost „ruské“? Pochopil správně „ruskou duši“? ptala se malicherně ruská kritika.
„Koho to zajímá?“ napadlo mě, když nadšené londýnské publikum málem zbořilo divadlo po posledních taktech opery „Z mrtvého domu“. Volání „Bravo!“ a opony neberou konce.
***
Hudbu Leoše Janáčka miluji od svých asi 18 let, kdy jsem se k ní dostal přes skupinu Emerson, Lake and Palmer). A tak pár střípků z Mistrova života.
Na pražské varhanické škole
Když se roku 1874 Leoš Janáček stává učitelem (čeština, zeměpis a dějepis), nemůže se ubránit jistému zklamání – je přece předurčen k hudbě! Rozhodne se tedy, že se stane alespoň učitelem hudby a odchází na pražskou varhanickou školu. V Praze je Janáček živ hlavně z nadšení. Kapsy má totiž opravdu prázdné. V pronajatém pokojíku ve Štěpánské ulici nemá prakticky nic. Klavírní dovednosti piluje na klaviatuře, načmárané na stole:
Všimněte si též pootevřených dveří, kterými chudý student „kradl teplo“ z vedlejšího bytu domovníka. Ovšem jen do doby, kdy majitel tepla dveře rozzlobeně přibouchl.
Cesta na Rus
Roku 1896 se u příležitosti „Všeruské průmyslové a umělecké výstavy“ která se koná v Nižním Novgorodě, vydává moravský rusofil konečně do Ruska („matky všeho Slovanstva“). A je – jak jinak – nadšen. Píše: „A teď je mi veselo: probuzení, vzkříšení! Otroctví setřásám. Vyjíždíme – Rusko!“
Po svém návratu zakládá v Brně, spolu s lékařem Dr. Veselým, Ruský kroužek.
Pohlavní nemoc
Když se jistý žák brněnské varhanické školy, kde Leoš Janáček učil, vrací po nepřítomnosti, zapříčiněné prodělanou kapavkou, reaguje Mistr takto:
Cesta vzhůru
Cesta moravského Mistra ke „slávě“ je obtížná, dlouhá a nikoli přímočará. Průlomem se stává dlouho očekávaná a odkládaná pražská premiéra opery „Její pastorkyňa“ (dnes hraná spíše pod názvem „Jenůfa“), která se uskuteční 26. května 1916. Úspěch představení je triumfální a je to počátek Janáčkovy vítězné cesty světem.
Když o díle nadšeně referuje v berlínské „Schaubühne“ pražský rodák a přítel Kafkův, Max Brod, rozjede se Janáček do Prahy za ním. Přepadne ho přímo na ulici a:
Laskavý pan Brod má sice poněkud jiné plány, ale co dělat?
Ach ten rukopis!
Opravdu, rukopis pana Janáčka je nečitelný. Však posuďte sami:
Opisovači to nemají jednoduché, chyb se vždy nevyvarují. A tak není divu, že se pan Talich při studiu Káti Kabanové rozčílí:
A Leoš Janáček? Noty pokorně sesbírá a chyby přes noc opraví.
Žaden stařec!
Když po slavné premiéře „Glagolské mše“, napíše dr. Ludvík Kundera do novin, že se jedná zřejmě o dílo věřícího starce, pošle mu nakvašený Janáček lístek s textem: „Žaden stařec, žaden věřící, Vy mladíčku!“
Bertramka
Pražská Bertramka je spojena hlavně s pobyty W. A. Mozarta.
Vypráví se, že když Leoš Janáček usedlost navštívil a zazvonil, utrhlo se srdce zvonku. Předzvěst smrti? Mistr Leoš Janáček skutečně krátce na to zemřel.
Na závěr zvesela
Rozhovor dvou unavených filharmoniků na WC v Rudolfinu, odposlechnutý před poslední skladbou večera. Byla jí Sinfonietta Leoše Janáčka.
A tak si ještě poslechněte kousíček Sinfonietty. Je to právě to téma, které použili Emerson, Lake and Palmer ve skladbě "Knife edge".
