Dnes je opět - možná víc než kdykoli jindy během našich životů - zřejmé, že tou nejdůležitější věcí na světě je mír.
Ztemnělá místnost staré fary, která už není. V krásné zahradě, dnes zarostlé břečťanem a pámelníkem. Pan farář, moji rodiče, pan učitel a já.
Je právě takový krásný den, jako dnes. Začátek října. Ještě je teplo, ale dráždivá vůně podzimu naplňuje povětří. Říjen roku 1968.
Na klíně mám knihu, ale už nevidím na čtení.
Vzrušená diskuze dospělých zní mým uším rušivě, disonantně. Přeji si, aby skončila. Bojím se, že bude válka a modlím se za mír. Oknem vidím věž kostela proti nebi v barvě indigové modři.
Najednou pan farář vstane a uchopí violoncello, které stojí v rohu místnosti.
Do houstnoucí tmy zazní hudba. Je tak krásná, jakoby promlouval sám Bůh. Melodie stoupá a zase klesá v opojném rytmu starodávného tance.
Pak hudbu pohltí tma a ticho, které se nikdo z přítomných neodváží narušit.
Pan farář postaví nástroj zpátky pod obraz Ježíše Krista, který kráčeje po vodě právě zachraňuje malověrného Petra. Také on šel po hladině jezera, avšak jat náhlým strachem, začíná tonout.
„Tak to vidíte, přátelé,“ řekne pan farář, „ten Bach zní stejně úžasně, bez ohledu na to, kdo si TAM VENKU MYSLÍ, že právě něčemu vládne...“
***
Tak si třeba poslechněte, jak to Bourrée ze 3. suity pro sólové violoncello JSB hraje Mistr Yo Yo Ma.
