Proč?

Proč lidé sahají ke krajním řešením, která se zdají být zbytečná? Ostatně i já sám jsem chtěl kdysi vstoupit do Cizinecké legie. Proč? To si nechám pro sebe. Tváří v tvář hlídkujícímu legionáři v Aubagne jsem však ztratil odvahu.

Tohle je smutný příběh, ale já vám ho řeknu. Jestli chcete, řekne pan Morávek.
Ostatně, je to už dávno a nikdo si na to nepamatuje. Tedy skoro nikdo.

Maruška byla takové milé děvče. Tedy spíš mladá žena.
Moje paní tehdy jezdila do jazykové školy v Hradci, protože si chtěla udělat státnici z ruštiny. A ta Maruška také a tak se poznaly. Někdy ji pozvala k nám, aby se společně připravovaly a dělaly úkoly. Jak jsem řekl, byla Maruška moc milá, ale měla v očích takový posmutnělý výraz. I když se smála. Jakoby se něčím trápila.

My jsme v té době stavěli domek a stavební dozor nám dělal nějaký pan Lokaj. Já jsem s ním byl náramně spokojený. Byl to ještě mladý člověk. A moc šikovný. Když bylo třeba, vzal sám do ruky zednickou lžíci a opravil, co ti zedníci pokazili. Měl hezkou ženu a dvě malé děti.

Tehdy jsem se rozhodl, že prodám auto. Měli jsme Škodovku 1201. Jako bývaly sanitky, jenže zelenou.
‚Já bych od vás to auto koupil, pane Morávku‘, povídá ten pan Lokaj. ‚Mně by se moc hodilo.‘
A tak jsme si plácli.
Představte si, pánové, že když si pro vůz přišel, tak vytáhl těch třicet tisíc, na kterých jsme se dohodli, jen tak z kapsy u kalhot. Ve stokorunách. Ani v obálce je neměl. To jsem ještě neviděl.

Asi za dva týdny u nás zazvonil Láda Vaněk, který byl velitelem místního oddělení VB a se kterým jsem se znal od malička.
‚Míro, musíš hned se mnou, stalo se neštěstí,‘ povídá.
A zavedl mě ke garáži toho pana Lokaje. Dveře byly otevřené a to moje – vlastně už jeho – auto se na nás dobrácky dívalo.

Sedadla byla sklopená a pod dekou byl ten pan Lokaj a Maruška. A byli dočista mrtví.
‚To je konec, Ládo,‘ povídám já, když jsem ta těla ohledal. ‚Zjevně se udusili výfukovými plyny.‘
‚Ano, motor běžel, když jsme garáž otevřeli,‘ řekne Láda.
***
Chtěli si jen přitopit – byl už chladný listopad – nebo chtěli odejít spolu z tohoto světa? Při milování.
Prý se našel nějaký dopis na rozloučenou, takže asi to druhé. Krajní řešení, kterému se jistě dalo vyhnout. Nebo?
Dodnes mi zní v uších to jeho ‚mně by se to vaše auto moc hodilo.‘