„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že úkoly, které jsou před námi, nejsou nad naše síly. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše" Winston Churchill
Den před existenčním zápasem s lídrem soutěže si ředitel fotbalového klubu Rapid pozval kouče Amlera. Po sérii proher, kdy se tým usadil na sestupovém místě, se nedalo očekávat příjemné setkání.
***
Jak už to často bývá, média jsou informována dřív a lépe, než ten, koho se věc týká. A tak si i kouč Amler mohl o své nerůžové budoucnosti přečíst v novinách již cestou do centrály klubu v bistru, kde se zastavil.
Noviny citovaly majitele klubu, který měl v rozhovoru (byl to ovšem spíš monolog) s ředitelem klubu prohlásit:
***
Adolf Amler vystoupal po důvěrně známém schodišti secesního domu, kde sídlila generalita sportovního klubu Rapid. Než stačil zazvonit, masivní dveře se otevřely a sekretářka ho uvítala zbytečnou větou:
Ředitel ukázal na židli na druhé straně širokého stolu.
"Pokud opět prohrajeme" pokračoval ředitel po dramatické pauze, "znamená to sestup a vaše pozice se stane neudržitelnou… To jistě chápete"
"To jistě… ale my tentokrát vyhrajeme" odpověděl Amler.
Ředitel se nevesele usmál:"Rád bych vám věřil. Ale stojí proti vám mužstvo, které letos ztratilo pouze jeden bod!“
„Tak zítra ztratí tři další“ řekl Amler.
„Bude těžké naše kluky motivovat… No, držím palce“ zakončil ředitel.
***
Kouče Amlera čekala bezesná noc, plná přemýšlení. O sestavě, taktice a motivaci.
***
Na druhý den, před zápasem vrazil do kabiny jako uragán.
A pokračoval: „Takhle chcete vyhrát? Takhle se chcete zachránit?! Zatím je to přece nula nula, ne? Tak se vzchopte!!!
A pak řekl už klidným, ale odhodlaným hlasem:
"...hodím mincí…a to třikrát za sebou...Jestli padne pokaždé lev, tak vyhrajeme!“ řekl tónem, který nepřipouštěl pochyby.
Mince vylétla vzhůru a zaleskla se v slunci, které pronikalo do kabiny malými okny pod stropem.
Padl lev.
Hodil podruhé a zase padl lev.
Když vrhnul peníz potřetí, napětí přítomných bylo přímo fyzicky cítit.
Chytil klesající minci a přirazil ji na hřbet levé ruky. Všichni se tísnili kolem něho.
Zvedl ruku… a byl tam lev!
Hráči se po sobě podívali. Pak kapitán začal s válečným pokřikem, který byl po minulých prohrách téměř zapomenut a všichni se nadšeně přidali.
Pak vyrazili, za vzájemného povzbuzování, plni důvěry a odhodlání na trávník.
***
Druhý den seděl Amler opět v ředitelově kanceláři.
„Blahopřeji, Amlere, jsme zachráněni. A vy také…Kdo by to řek?“ Ředitel se naklonil blíže: „Ale měl jste štěstí. Představte si, kdyby vám ten lev nepadl! To by bylo pro psychiku mužstva hrozné. Hrál jste vabank. A to já nemám rád.“
Řekl Amler a pak dodal s úsměvem:
„A já také“ a podal řediteli minci. Ten zvedl nechápavě obočí, když ji však prohlédl, podíval se s úžasem na Amlera. Mince měla na obou stranách lva…
***
NIkol a Fabián jsou dva mladí lidé. Řekněme studenti. On je skvělý sportovec, ona hraje krásně na klavír.
"Dobrá motivace! To poradím našemu tréňovi," zasmál se Fabián.
Nikol se zeptala: "Kdo vlastně vytváří osud?"
Pozn.: Volně inspirováno knihou Tony de Mello - Zpěv ptáka.
